„Jasné no. Fakt mě to mrzí, ty vole. On asi rozchod bez ňákého bodání do zad snad ani nejde,“ vysoukal jsem ze sebe a hned svých slov zalitoval. Mohla totiž vyznít, že chci Káju nějak obhajovat a to se v nastalé situaci absolutně neslušelo.
Vašek po mně hodil zničeným pohledem a uvedl věci na pravou míru: „Ale kvedlat nemusela.“ Hurá, byl tam nějaký náznak humoru, ještě není s Vaškem všem dnům konec. Normálně bych mu teď ukázal Márovo oštěpařské video, ale vycítil jsem, že to fakt nebyla vhodná chvíle na kokotiny.
Tak jsme tam seděli jako dvě hromádky neštěstí a popíjeli. Popíjeli. Popíjeli a popíjeli. A najednou si Vašek na něco vzpomněl: „Ty voléé! Dyť my jsme měli naplánovanou dovolenou, kurva!“
„My? To bych musel něco vědět,“ snažil jsem se být vtipný, ale úroveň humoru nebyla nic moc a tak jsem byl obdarován pouze otráveným pohledem. „No a kam jako?“ chtěl jsem zamluvit svůj nepodařenej pokus o vtip.
„Já ani nevím, někam do prdele. Jižní Amerika. Prales, chápeš. Ona byla vždycky na takový ty dobrodružství a tohle, chtěl jsem jí udělat radost,“ zase se mu rozechvěl hlas.
A teď přijde ta zatracená osudová chyba: „Kurva, tak jeďme spolu, ne?!“ ozvalo se původem odněkud z mé opilé hlavy. Myslím, že bystřejším z vás už asi pomalu dochází, o co tady vlastně jde.
„Já nevím, nemám na nějaký výlety vůbec náladu,“ kroutil otráveně hlavou Vašek.
„Ale no tak, ježíš! Myslíš si, že ti vrátí prachy nebo co? To by byla škoda nechat to tak,“ naléhal jsem. Ale při pohledu na ztrápeného Vaška mi došlo, že by to asi žádná zábava nebyla. Myslím, že si každý umíte představit kalbu s depresivním kamarádem, no a teď si představte s ním být zavřený někde přes půl světa bůhvíjak dlouho sám. Myslel jsem to dobře, ale začal jsem si uvědomovat, že by to nejspíš neprospělo ani jednomu z nás.
„Mmmm,“ zamručel Vašek a víc jsme o tom už nemluvili. Dál se hlavně zase pilo. Až přišla chvíle, kdy ze sebe opravdu opilý Vašek vyloudil něco jako: „Prdele, proč my vlastně nejsme teplí? Všechno by bylo daleko jednodušší!“ Oukej, je čas jít domů, rozhodl jsem se.
Dny plynuly a s Vaškem jsme nebyli příliš v kontaktu. Občas mi probliknul na Facebooku, ale já neměl tu odvahu mu napsat. Nemohl jsem mu zkrátka napsat něco jako: „Čau, tak jak to zvládáš?“ nebo prostě, „jak to jde?“ Jak asi, blbě. Taková otázka v mizerný situaci na člověka působí dost nepříjemně a já ho nechtěl nijak dráždit. Ale na druhou stranu mě opravdu zajímalo, jak to zvládá, obzvlášť on, který býval vždycky trochu citlivější. Bylo to zkrátka složitější období i pro mě. Nakonec si myslím, že mnou zvolená taktika vyčkávání byla prostě špatná, člověk někdy potřebuje, aby se o něj někdo zajímal, i když je mu to zpočátku nepříjemné.
Nikdy jsem moc na nějaký ezokecy a osudy a bůhvíco ještě nevěřil, ale když jsem se takhle jednoho dne po práci rozhodl místo relaxu u nějaký hry radši napsat tomu Vaškovi, na kterýho jsem myslel v podstatě celý den, ozval se sám.
Bylo to zase na Messengeru a stálo tam něco jako:
„Hej tak fajn! Máme tam sice napřed pár nocí v manželský posteli ale nic si od toho neslibuj ty prase!“
Zpočátku jsem naprosto nechápal. Co to kurva mele? Je zase ožralý nebo co. Jaká manželská postel? Už jsem chtěl na displeji vyťukat nějakou zmatenou zprávu, ale v tom mi náhle docvaklo. A kurva.
Ten vůl to vzal vážně, chce jet kamsi do pralesa. Na jednu stranu se mi ulevilo, že mu pookřálo, na stranu druhou jsem se cítil jako s rukou ve svěráku. Měl jsem pocit, že z toho prostě nemůžu jen tak vycouvat, cítil bych se provinile. Potřeboval jsem to trochu rozdýchat, odložil jsem telefon a na moment jen tak civěl do zdi.
Nikdy jsem nebyl žádný dobrodruh. Znal jsem spoustu lidí s takovým tím cestovatelským duchem a plnou hubou keců typu: „Musíš opustit tu svoji komfortní zónu, nebudeš toho litovat, uvidíš!“ Pfff, ať jdou někam, říkal jsem si vždycky, já měl tu svoji komfortní zónu prostě rád, na nějaký výlety na vlastní pěst někam do hajzlu jsem zkrátka nebyl. Ale v tu chvíli jsem cítil, že se musím pochlapit a převzít zodpovědnost za svoje řeči. Tak fajn, oukej, pojedu pod širák někam do divočiny. Musím zkouknout všechny díly Beara Gryllse, uvažoval jsem.
Ještě jsem vám vlastně neřekl, jak moc svou ženu miluji, ale to vám po přečtení následujících odstavců bude hned jasné. Protože jakmile jsem jí oznámil tu novinu, že místo plánované společné dovolené se letos sbalím, odjedu někam do piče a na nějaký společný chvíle už nezbudou ani prachy ani dovolená, následovala samozřejmě tichá domácnost. Abych byl přesný, napřed to byla velmi hlučná domácnost, tichá přišla hned po ní. Ale abyste tomu správně rozuměli, nevzal jsem si ji kvůli tichým domácnostem, ale právě pro její úžasnou povahu, která se projevila, hned po tiché domácnosti, tedy po čtyřech dnech Danteho očistce.
Oba jsme tehdy věděli, že má právo na mě být pořádně naštvaná, ale ona mě moc dobře zná nato, aby věděla, že když jsem to Vaškovi slíbil, tak prostě necouvnu. A protože moc dobře ví, jak jsem neschopný a že bych z nějakýho záhadnýho důvodu umřel hned, jak bych vystoupil z letadla, začala to celé organizovat a shánět potřebné věci. A toho si nesmírně cením. Opravdu.
Zatímco já debil skutečně sjížděl jeden díl Beara Gryllse za druhým, ona projížděla internety hledajíc nejlepší spacáky vhodné snad do absolutní nuly, stany odolné i proti radioaktivnímu spadu a zásoby dehydratovaného jídla, které by nakrmily možná i celou třídu teenagerů po jointu. Pozjišťovala nám taky všechny potřebné informace a udělala důkladnou instruktáž. Chvílemi jsem si připadal jako pašerák drog nebo vládní agent na tajné misi, který má za úkol někoho odkráglovat, uplnej James Bond.
Tak čtrnáct dní před odletem bylo všechno ready. Vlastně ne tak úplně všechno, v tom shonu jsem zapomněl na Beara Gryllse a chybělo mi asi tak šest dílů do konce. Nebylo zbytí, to jsem musel dotáhnout, takže místo komedie s Jimem Carreym jsme si se Silvou udělali romantický večer při maratonu Beara Gryllse. A tak jsem musel během několika dílů poslouchat ty nepříjemné komentáře typu: „To je ale debil; vždyť to ani není možný; tak tohle musí být nahrané; fůůůj ježišmrajá,“ a podobně. Ještěže na poslední tři díly usnula a já se mohl plně pohroužit do studia technik přežití alá mistr Bear.
Hlasité předčítání
