V Manaus bylo možné pronajmout si čtyřkolky a na nich vyrazit po stezce, která vedla několika místními vesnicemi a osadami do pralesa. A to jsme museli zkusit. Vašek tím chtěl Káju ohromit, pro ni to mělo být překvapení. Pro mě to žádné překvapení nebylo, mě ohromit nepotřeboval. Já byl rád, že jsem se na to mohl připravit zodpovědným a vnímavým sledováním technik přežití prezentovaných kontroverzním mistrem Bearem Gryllsem.
Byl jsem nadšený jako desetiletý kluk o narozeninách před hračkářstvím, jako Kájínek ve vězení se sníženou ostrahou, jako gambler v den výplaty. Možná jako všichni tihle dohromady, když jsem seděl na čtyřkolce a túroval motor. Vašek své nadšení také příliš neskrýval a snažil se motor vyhnat ještě do vyšších otáček než já, takže pokyny majitele, jak se stroji zacházet se úspěšně utopily v ohlušujícím VRRRUUUuuumm… Načež majitele uchvátil výraz fyzické bolesti, jakou mu způsoboval fakt, že těmhle dvěma kreténům právě půjčil své čtyřkolky.
Jakmile jsme se vymotali z města a bahno nám začalo odstřikovat od hlubokého vzorku pneumatik, věděl jsem, že se noříme do hloubi deštného pralesa. Moje čtyřkolka byla křiklavě žlutá s černými blatníky a dost mi tak připomínala Bumblebeeho z filmové série Transformers. Skoro jsem čekal, že se každou chvíli změní v zabijáckého robota. Zato Vašek si to frčel na tmavozeleném jakoby válečném stroji, připomínal tank Sherman, jak si to neúprosně šine do nepřátelské linie.
“Jed’, vole!“ řval jsem na Vaška před sebe, když se můj přední nárazník málem setkal s jeho zadním.
„Dyť je to tu samý kořen!“ bránil se Vašek a pokračoval ve své rozvážné jízdě.
“Ale hovno kořen, tady jsi mimo obec, jeď vole!“ křikl jsem posměšně a přesně, jak jsem čekal Vašek, který se nechal vždycky snadno vyprovokovat, na to šlápnul kořen nekořen.
Skákali jsme přes kořeny jako horské kozy, myslím, že to nebylo zrovna ukázkové zacházení se čtyřkolkami. Jejich majitel se možná i o něčem podobném zmiňoval, ale to jsme samozřejmě předtím vůbec neslyšeli. Po hodině takové jízdy jsem měl kosti i vnitřnosti naklepané jako sváteční řízky a z mojí čtyřkolky se po každém poněkud silnějším dosedu ozval podivný nezdravý zvuk.
Cestou jsme projeli jednou malebnou vesničkou a dřevo-těžební osadou, no jo, pokrok a kácení pralesa nezastavíš, pomyslel jsem si. Chtěl jsem už při příští příležitosti zastavit, protáhnout vyklepané kosti a omrknout svůj stroj. A náhle se před námi objevily další domečky a malá políčka.
„Zastavíme!“ houkl jsem před sebe a Vašek za mnou poslal gesto zdviženého palce.
Sotva jsme vypnuli motory čtyřkolek ve stínu oprýskané budovy se slaměnou střechou, už se k nám hnal nějaký místní zvědavec v růžovém tričku, riflových šortkách a se širokým úsměvem.
„Hello, hello!“ hulákal na nás ještě z úctyhodné vzdálenosti. Já v tu chvíli pochopil, že tady musejí často vídat turisty, jako jsme my a že jim z toho občas i něco kápne.
„Hello!“ vřískl Vašek, který měl nejspíš ještě zalehlé uši od řevu motoru nepřiměřeně nahlas. Já jen zamával v pozdrav.
Lidé tam celkově byli dost pohostinní a přátelští. Každý z nich uměl základy angličtiny a každý si chtěl o něčem povídat. Ukázalo se, že sehnat benzín nebyl kupodivu žádný problém, sami od sebe nám dolili nádrže z kanystru a my samo sebou jejich ochotu zaplatili.
Pozvání na kávu nešlo odmítnout a tak jsme se usadili ve stínu palmového přístřešku, bavili se o různých banalitách, pili dobrou kávu a zakusovali to nějakými sladkými plackami. Při pohledu na políčka a v dálce se vlnící stromy ve větru, si člověk z města hned připadá, že doposud žil nějak špatně a že tohle je pravá idylka.
Seděli jsme pod přístřeškem nakonec tak dlouho, že muži vytáhli nějaký alkohol a místní ženy se vytratily. Dechová zkouška nám starosti příliš nedělala, takže abychom neurazili, plnícím se wiskovým sklenkám jsme se nijak nebránili. A když říkám plnícím se, myslím tím, že chlastem fakt nešetřili. Byl to rum a dost dobrý musím říct.
S ubývajícím světlem a přibývajícím rumem v našich útrobách, bylo jasné, že budeme potřebovat nocleh. Hovor se najednou stočil k našim čtyřkolkám a především k zavazadlům, která na nich byla uvázána. Mužům nemohl uniknout stan a srolované spacáky. Vysvětlili jsme, že jsme měli v plánu přespat někde u cesty a možná si i udělat menší výlet trochu do džungle. Načež nám jeden týpek v květované košili s vyhrnutými rukávy bleskově nabídl nocleh a také že nás zítra klidně provede po okolí. No proč ne, znělo nám to dobře. Rozhodně mi přišlo bezpečnější se potloukat po džungli s průvodcem, který se vyzná.
Leželi jsme přiopilí v podkrovním pokoji dvou synů onoho muže, převalovali se a potili jako v přeplněném MHDčku za parného dne. Kluci Diego a Rafael byli kvůli nám nuceni spát na zemi obývacího pokoje. Mně z toho bylo trapně a zvažoval jsem, že to budu muset při vytahování peněz zohlednit, i když nebýt alkoholu v mých žilách, asi bych v tom nepohodlí jen těžko usínal.
Pomalu se dostáváme k jádru věci. Kdyby se to celé nestalo přímo nám, asi bych jen těžko uvěřil. Možná bych si řekl, že jde o vymyšlenou zápletku z filmu nebo knihy. Protože jsem býval prostě naivní. Žil jsem si svůj život ve městě civilizovaného světa a bral jsem za samozřejmost, že lidé se k sobě chovají většinou slušně nebo alespoň nějakou slušnost předstírají, protože to od nich společnost vyžaduje. Ale teď už chápu, takové věci se po světě neustále dějí. Každý den někdo bojuje o svou kůži. Pohodlný život, jaký známe, většina lidí na světě prostě nežije, jsme zahrabaní v našich iluzích bezpečného světa. Každý den se někde odehraje něco podobného, co se stalo nám. Každý den.
Vstali jsme brzy. V podkroví bylo dusno a to člověka vzbudí naprosto spolehlivě.
„Snad se tu najde nějaká snídaně. Hodil by se vývar na spravení, ale beru cokoliv. Nebo radši ne, bůhví z čeho tady vůbec žijou, stačí mi kafe,“ oznámil Vašek bez servítek, které by leckdo na návštěvě u cizích lidí měl a opatrně slézal schody vedoucí z podkroví.
Zkontroloval jsem telefon, ani nevím proč, byl to takový ranní rituál městské krysy. Signál mě nadobro opustil asi po dvaceti kilometrech jízdy pralesem a budete se divit, LTEčko tam zrovna taky nebylo. Po cestě sem při slábnoucím signálu jsem poslal Silvě zprávu, ve které jsem jí oznámil, že budu chvíli bez signálu a taky jsem jí napsal pár soukromých věcí, po kterých vám nic není. Zkontroloval jsem stav zprávy. Ulevilo se mi, pod textem se skvěl nápis: Doručeno. Poslední čárka signálu to dokázala. Někdy má člověk vyslovenou radost i z úplných banalit. Aby to zas nevyznělo, že jsme navštívili vesnici nějakého kmene nedotčeného civilizací, v jedný budově měli slabší wi-fi signál, zdejší poskytovatel internetu se výzev prostě nebál, kéž by si z toho vzali příklad i ti lenoši od UPCčka u nás. Místní připojení jsem nakonec ani nevyužil, když je člověk na výpravě v pralese, heslo na wi-fi není to první, na co se zeptá, i když znám pár lidí, kteří by mě nejspíš dokázali přesvědčit o opaku.
Hlasité předčítání
