„Morning!“ pozdravil jsem všechny u jídelního stolu, jakmile jsem sešel z podkroví a následoval vůni kávy až na venkovní verandu. Rodinka se usmívala a skoro svorně odpověděla na pozdrav. Vašek už měl plnou pusu čehosi a vypitou polovinu hrnku s kávou. Nebudu lhát, když řeknu, že snídaně byla vážně dobrá, spousta ovoce (jehož bio kvalita byla úplně jinde, než ta ze supermarketu v Brně), nasoleného snad vepřového masa a hromada sladkých placek, které jsme pojídali už včera.
Snídaně byla výživná, a to nemyslím jen z nutričního hlediska. Hlava rodiny Flávio v květované košili vyprávěl, jak se na takovém místě žije. Jeho synové bydlí střídavě ve městě, kam chodí do školy a doma, kde zase musejí pomáhat na poli a se zvířaty. Většinu roku však tráví v internátní škole, aby splnili minimální docházku. Sám Flávio vyměnil život ve městě za zdejší, když se sem přistěhoval za svou nynější ženou Isabelou, která se tu narodila a o stěhování nechtěla nikdy ani slyšet. Flávio si prý nakonec zvyknul a do města už by se nevrátil.
Slunce už bylo dávno na obloze, když jsme vyrazili. Byl to ovšem můj nejlepší odhad, protože přes koruny stromů jsem ho nenašel. Flávio s mačetou vepředu, my s batohy hned za ním. Šli jsme potichu, na můj vkus až příliš potichu. Flávi už nepromluvil jediné slovo a hrozně spěchal, my měli, co dělat, abychom se ho v džungli udrželi. I přes neustálou urputnou snahu držet se v těsném závěsu za naším průvodcem jsem si vychutnával pochod do neznáma. Zaposlouchal jsem se do řevu opic v dálce. Zpěv ptáků zněl z každé strany a vzduch byl tak čistý, že jsem úplně cítil, jak mi rozpouští zaschlou naftu uvnitř mých městských plic. Skoro jsem se bál, aby mi z toho svinstva a nezvykle vysoké koncentrace kyslíku samovolně nevzplály.
Pochodovali jsme mlčky snad pár hodin. Vašek začal remcat a nadávat si pod vousy. Měl toho dost, štvalo ho, jak Flávio žene a úplně nás ignoruje.
„Ať ten kretén zastaví konečně,“ ulevil si česky a hodil po mně tázavým výrazem, jestli s tím něco neudělám. Neudělal jsem, jen pokrčil rameny a hnal dál.
Vašek si máloco nechával líbit a tak křikl na Flávia, aby zpomalil. Nic.
„Please man, stop for a fucking minute!“ vřískl Vašek rozčileně. Z jeho hlubokého hlasu šel respekt.
Chvíli se nic nedělo a já měl pocit, že můj kamarád snad sebere větev a vezme s ní našeho průvodce po hlavě. Výlet se mi přestával líbit. Byl jsem nervózní.
Flávio se náhle opravdu zastavil. Už jsme to ani nečekali. Vašek si oddychl a pohrdavě poděkoval. Flávi se otočil, ale na nás se ani nepodíval, jako bychom tam vůbec nebyli. Bylo to zvláštní a zaplavil mě nepříjemný pocit. Co to ten magor dělá? Ptal jsem se sám sebe. Rozhlížel se. Jakoby hledal známé body. Nechápal jsem, jak může na tokovém místě něco poznávat. Z výrazu jeho obličeje jsem pochopil, že našel, co hledal. Trochu se mi ulevilo, skoro jsem se bál, že se ztratil.
Následující vteřina mě naprosto ochromila. Vůbec jsem nepochopil, co se děje, snad jsem se díky tomu ani nebál. Byl jsem prostě jako opařený, nevěděl jsem, jak se jmenuji. Zíral jsem do hlavně rezavého revolveru. Zbraň se odněkud objevila, seděla si ve Fláviho přísně zatnuté ruce a mířila na nás. Přesně si vybavuji, jak vypadala, každý její detail, každý flíček rzi. Měla své nejlepší dny dávno za sebou a těžko říct, jestli vůbec fungovala, ale nějak se mi to nechtělo zjišťovat.
Úplně jsem zapomněl, že je tam Vašek se mnou, netuším, jak vypadala jeho reakce. Zapomněl jsem, že jsem v džungli, zapomněl jsem, že toho muže znám, že nás hostil ve svém domě. Neexistovalo nic, jenom já a orezlá hlaveň, co na mě koukala svým temným dutým okem. Tahle apatická chvíle trvala snad pouhou vteřinu, ale já během ní zestárnul o několik let. Probral jsem se.
„Bags!“ vřískl Flávio a zamával pistolí.
Vašek si sundal batoh a já udělal to samé. Kurva, doopravdy se to děje.
„Pockets!“ ozval se další rozkaz. „Into the bag,“ Flávi sklonil hlaveň směrem k Vaškovu batohu.
Vytáhl jsem mobil, peněženku, klíč od čtyřkolky a pomalu to vše soukal do jedné z kapes batohu. Pomohl jsem Vaškovi udělat to samé, protože jeho ruce se příliš třásly.
Pak jsem musel vysypat svůj batoh a nejcennější věci, které si Flávi vybral nacpat do Vaškova. Jeho batoh byl dost velký a původně z poloviny prázdný, takže z mých věcí toho na zemi moc nezbylo.
Jestli jsme měli příležitost přemoci našeho průvodce, byla to přesně chvíle, kdy na sebe neomaleně nahazoval plný batoh. Na vteřinu zapomněl na revolver a mířil s ním někam mezi stromy. Jenže my nebyli připraveni bránit se a ta vzácná chvíle utekla až příliš rychle. Neudělali jsme nic. Stejně nevím, jak by to dopadlo, možná bychom měli své věci, ale co s nimi bez průvodce.
Chvíli jsme jen tak stáli a s úlevou pozorovali, jak pistole i s jejím majitelem mizí mezi stromy. Opravdu jsem v ten moment cítil úlevu, ano nebezpečí mizí a my to přežili bez úhony, uf. Do práce přijdeme se šílenou historkou a hotovo.
Mlčky a strojově jsem naházel zbytek svých věcí opět do batohu. Vašek se rázem rozeběhl. Byl to okamžik a už mi mizel mezi stromy. Polekal jsem se, popadl batoh a vystřelil za ním. Nesmím ho ztratit.
„Co děláš?! Stůůůj! Stůůůj do prdeleee!“ řval jsem na flek barevného oblečení v obležení všudypřítomné zelené barvy před sebou. Zastavil se. Díky bohu.
Listy a větve mě švihaly ze všech stran. Prodral jsem se až ke svému kamarádovi.
„Co kurva děláš?“ otázal jsem se rázně a zacloumal s ním. Otočil se na mě a já spatřil ten bledý mrtvolný obličej. Vašek panikařil, kdo ví, jestli bylo jeho skutečné vědomí stále uvnitř.
„Děleej!“ zařval náhle, až mě k smrti vyděsil.
„Musíme rychle, kurva pohni!“ vyjekl znova. Nechápal jsem. To už se opět dával do pohybu, ale já ho zastavil. Držel jsem ho pevně za ruku a hleděl mu do obličeje.
„Ty snad víš, jak se z tadyma dostanem?! Pohni, musíme za ním! Myslím, že mířil tímhle směrem.“ vychrlil Vašek a ukázal někam před sebe.
Do prdele. Konečně mi to docvaklo. Byl jsem takový pitomec. Nebezpečí zdaleka nebylo pryč, teď teprve máme problém. Projela mnou panika.
Nějakou chvíli jsme se prodírali džunglí, ale bylo to marné. Flávio dávno zmizel a Vašek už neměl ponětí, kam nás vede. Následovalo pouze zoufalství, které nechci dopodrobna popisovat. Nadávali jsme jeden na druhého a měli strach. Bylo to prostě na hovno, co vám budu povídat.
První noc chcalo. Příšerně. Alespoň jsme doplnili láhev na vodu. Zalezli jsme si oba do mého spacáku, který jsem měl do té chvíle připnutý k batohu. Bylo to snad ještě teplejší než spát v manželské posteli romantického apartmánu, ale teplo nám rozhodně nebylo. Přes déšť jsme alespoň nevnímali, jak je noční džungle neskutečně děsivá, na to jsem si přišel později sám.
Hlasité předčítání
