Přes bludné balvany peřeje proudily
v té vodě plavaly příběhy z hor
do řeky s tajícím sněhem vstoupily
právě když jezevci vylezli ze svých nor.
Kapičky vyprávěly o smutné lásce
která se již jarní krásy nedožila
pod porostem mechu spala navždy sladce
zlá nevěra ji navěky zamlžila.
Ve výparu nad vlnami zněly stesky
neřesti hříšné nešlo nikdy napravit
v dálce šlehaly naděje záblesky
však jizva srdce nedala se opravit.
Obtížně se kráčelo stezkou trnitou
bylo lepší jít novou – sluncem zalitou.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
