„Ale vždyť účelem všeho je přisvojit si účel. Být, protože jsem. Zapomínat na vlastní omezení prostřednictvím neutuchajícího zápasu s chladem reality. Ne?“
„A vážně to tak máme? Není dobré v tom šerém světě, který popisuješ, sem tam zahlédnout záblesk světel majáku?“
„To určitě, ale ti, kdo to tak nemají, tak jsou jenom opilí neznalostí sebe sama, ne?“
„A je to neznalost sebe sama, anebo částečná znalost pravdy, co je drží při životě?“
Mlčel jsem. Víc mi nezbylo.
„Tak vidíš. Inu, a my jsme tu na tu špinavou práci – držet přístup k pravdě v takových mezích, aby si všichni mysleli, že mají pravdy tak akorát dost a víc nemají zapotřebí. To je spravedlnost.“
„Ale není z tohohle pohledu pak spíš politik takovýmhle dělníkem?“
„To víš, že je. Ale politik pracuje s davem. My zanecháváme stopy svojí práce na konkrétních lidských osudech. Politik na osudech společností. A teď musím jít, odpusť. Autobus už nejspíš nepřijede, tak to dojdu pěšky.“
Díval jsem se za ním, postavou ve smokingu kráčející rozpálenou texaskou pouští odnikud nikam a vlastně pořád vpřed a klubko myšlenek se mi v hlavě tak zacuchalo, že už ho rozplést mohla jenom svěcená ohnivá voda. Nebo tak něco.
Byl prostě čas, abych zase vyrazil.
Hlasité předčítání
