Cíl
Orosené půvaby ranní vláhy
kol mého pasu něžně tancovaly
do klubka naděje mě vmotaly záhy
právě když křivdy má záda poplivaly.
Olejová skvrna pod autem topila strach
který se ke mně štiplavě přibližoval
když k nitru lepil se pomluvy pach
jenž bezcitně mé nahé tělo požíral.
Rozšlehaný vánek vpletl se do vlasů
ze kštice vyháněl mračné myšlenky
probodával proslovy temných ohlasů
které v čisté mysli stavěly komínky.
Těžké chvíle mě k cíli směřovaly
střepy teskna pomalu vyplavovaly.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
