Obr se na Normana ušklíbl:„To bys nikdy nedokázal!”
„Vsadíme se?”
Nadhodil Norman a jeho výraz jasně ukazoval, že výzvu bere vážně.
„Dobře,” zavrčel obr, jeho hlas byl nízký a plný varování. „Vsadíme se. Pustím tě s ní do zahrady. Ale pokud ti zmizí, já rozhodnu, co mi za to dáš.”
Norman mu sebevědomě podal ruku a plácli si. Můj úžas nad touto dohodou neměl hranic. Opravdu mě obr pustil s Normanem do zahrady! Než jsme se však vzdálili, obr mi šeptem zavrčel do ucha: „Tak teď je tvá chvíle!”
Norman mě pevně zmáčkl pod paži a vedl mě ven. I přes jeho zdánlivý klid bylo cítit, že i on je napjatý. Moje levá dlaň mezitím začínala žhnout. Z ní se zvedal jemný kouř, který se kolem nás pomalu ovíjel.
„Normane,” otočila jsem se k němu s varovným pohledem, „ty to prohraješ a obr tě zabije!”
Norman zabručel, snažil se působit klidně: „Nezabije. Ty nevíš, co dokážu. Neznáš mě.”
Vytrhla jsem se mu z pevného sevření a s hněvem odpověděla: „A ty zase nevíš, co dokážu já.”
Kouř z mé dlaně mě obklopil a vytvořil hustý závoj, který nás oddělil. Dřív než mě Norman mohl znovu chytit, zmizela jsem v tom kouři – přímo k Silverovi.
3. U krále Silvera
Srdce mi radostí bušilo, když jsem se objevila ve velkém hodovním sále Silverova podzemního paláce. Silver seděl u stolu obklopený princeznami, které se smály jeho vyprávění. Sotva mě zahlédl, jeho tvář rozzářila úlevou i radostí. Vstal ze své královské židle a přivítal mě: „Tak rád tě zase vidím! Už jsem se bál, že nejsi mezi živými!”
Jeho slova mě dojala k slzám. Objala jsem ho pevně kolem ramen a rozbrečela se,slzy máčely jeho stříbrný plášť. Silver mě chvíli nechal brečet, pak mě jemně pohladil po hlavě a řekl: „To už by stačilo. Raději mi povídej, co je nového. Jak se má můj Ohyn?”
Zhluboka jsem se nadechla, otřela slzy a odpověděla: „Má se dobře. Je šťastný, že ho Ínemak nechal odpočívat na hradě, zatímco odešel se mnou na oslavu narozenin Normanovy dcery. A vsadil se s Normanem, že mě Norman neuhlídá a zmizím k tobě. Tak to obr vyhrál. Nezlobíš se?”
Silver se zasmál: „To víš, že se nezlobím! To obrovo vsázení je teda stále jeho přednostní specialitou, co?”
Přikývla jsem: „Jo, vypadá to tak!”
Silver vzal pohár, pozvedl ho nad stůl a zvolal: „Tak tedy připíjím na Temňouše a jeho vyhranou sázku!”
Všichni kolem stolu se k němu připojili, jejich poháry zazvonily o sebe a radostně připíjeli. Silver se na mě obrátil: „A co vlastně vyhrál?”
Nejistě jsem pokrčila rameny: „On to neřekl, tak nevím. Ale povím ti něco jiného – víš vůbec, jak to je s Moranem a Normanovou dcerou?”
Silver zakroutil hlavou. „Jen jsem něco málo zaslechl. Budu rád, když mi toho povíš víc.”
Posadila jsem se vedle něj a začala vyprávět: „Moran pořádal souboje princezen o místo nové královny. Vyhrála to Normanova dcera. Ale Moran se s ní nechce oženit. Jel na ostrov pro poklad, aby jí ho dal jako náhradu za slíbenou svatbu. Právě jí ho možná teď předává, ale nevím, jak to dopadne. Co myslíš – přijme od něj poklad a vzdá se své touhy stát se Moranovou královnou? Žádná princezna se Normanově dceři už do souboje nepostaví. Je silná a tu poslední soupeřku, která se Moranovi líbila, dokonce zabila.”
Hlasité předčítání
