Jsem c. k. lapiduch a vězím v takové smrduté díře u Přemyšlu. Nebudu zabíhat do detailů: Fronta se momentálně nehýbe, přece však dochází k jednotlivým přepadům z té či oné strany. Po ranní dělostřelbě k nám dolehlo německé volání o pomoc z předsunuté pozice, kterou jsme považovali za dávno vyklizenou. Jako jediný přítomný zdravotník jsem byl pověřen nepříjemným úkolem poskytnout zraněnému první pomoc a při té příležitosti zjistit, o koho jde a kde se tam vzal.
Ležel zablácený a zkrvavený mezi několika mrtvými Rusy v granátem zasaženém krytu. Měl uniformu, jakou jsem nikdy předtím neviděl, podle výložek vyšší důstojník. Zdálo se mi, že má naději a tak jsem si ho po zběžném ošetření naložil na záda a s vypětím sil odvlekl do našeho zákopu. Naštěstí se to obešlo bez nežádoucí pozornosti nepřítele.
Jenže za těch dvacet třicet minut, co jsem byl pryč, se radikálně změnila situace: Naši nečekaně a hodně nakvap ustoupili. Na místě jsem zastihl už jen spojaře, který se rychle pakoval. Takové vyžle, s jehož pomocí se nedalo počítat. Měl co dělat sám se sebou. Když viděl moje zoufalství, znovu připojil telefon a hlásil veliteli batalionu, co se přihodilo: Ein französischer Officier, schwer verletzt, transport unmöglich.
Pak spěšně doháněl, co zameškal a přitom tlumočil rozkaz: „Zřejmě velká ryba. Máš čekat a dobře ho hlídat. Někoho pro vás pošlou.“
Ztratil se dřív, než jsem stačil otevřít pusu. Pohlédl jsem na nevítaného zajatce. Byl zcela při smyslech a pozoroval mě s pobaveným úsměvem. Zřejmě nijak netrpěl a zdálo se, že vzniklé situaci velmi dobře rozumí. Snažil jsem se rozpomenout na něco z gymnaziální znalosti franštiny, ale k mému nesmírnému úžasu promluvil dokonalou češtinou: „Nenamáhej se. Znám všechny jazyky.“
„Co ste zač? Myslel sem, že ste Francouz.“
„Bohužel to tak zrovna vyšlo. Je to blbý, ale nedalo se nic jinýho dělat. A klidně mi tykej, tady v tom sajrajtu na bontónu nezáleží.“
„Nejseš ty náhodou dezertér? To by bylo bejvalo lepší, kdybys tam zůstal. Je mi líto…“
Pohnul odmítavě rukou: „Nedělej si starosti. Nic se mi nestane. Ve skutečnosti nejsem člověk a v devatenáct čtyřicet dva tak jako tak mizím.“ Při tom s námahou zašmátral v kapse, vytáhl masivní cibule a odklopil víčko. Chvíli je zkoumal a pak dodal: „Máme fůru času na pokec. Vaši hned tak nepřijdou. Za pár minut začne vodvetná kanonáda a pak budou až do večera shánět čistý podvlíkačky.“
Moc jsem o jeho slovech nepřemýšlel: Zdálo se, že utrpěl šok a plácá nesmysly. S tou kanonádou to ovšem trefil. Najednou pár granátů přeoralo hlínu před námi, pak za námi a hned na to zazněly exploze od lesa, kam se prapor přesunul. Kamarádům asi nebylo do zpěvu a tak jsem byl nakonec rád, že jsem uvázl v relativním bezpečí. Mohlo to trvat tak půl hodiny a pak se rozhostilo hrobové ticho.
„Naši si lížou rány. Je dost možný, že na nás mezitím zapomněli.“
„Počkaj s náma do soumraku,“ odpověděl ležérně.
„Chceš retko?“
„Já nekouřím … teda: Von jo, ale já ne.“
„Kdo von?“
„Ten člověk. Francouz … dohodovej pozorovatel.“
„A ty seš kdo?“
„Já sem šprot, bytost.“
„Šprot s velkým, nebo malým š?“
„S jakým se píše slovo indián? Nevím. V češtině asi s malým … jako duch nebo džin.“
„Tak ty nejseš ty … vlastně von?“
„Jenom sem do něj na chvíli vlez. Do devatenácti dvaačtyřiceti. To budu mít spoj do Egypta.“
„Spoj do Egypta? Hrabe ti?“
„Aha. Podle tebe sem se praštil do hlavy. To je u vás lidí normální reakce.“ Povzdechl si a pokračoval: „Nemůžu se převtělovat, jak mě napadne. Musím dodržovat pravidla a jízdní řády.“
„Jaký pravidla?“
„Můžu bezpečně vlízt jen do toho, kdo má na kahánku nebo kdo je duševně mimo.“
„Něco jako posedlost ďáblem?“
„Jo, tak něco. Jenže nejsem ďábel, ale šprot. A dneska sem holt musel do toho Francouze. Nic příhodnějšího nebylo.“
Oba jsme se odmlčeli. Já si vychutnával cigaretu a on se rozhlížel po zákopu. Hýbat se moc nemohl, ale jinak se docela držel.
„Škoda, že nemám nic k jídlu. A k pití ti můžu nabídnout jen trochu vody nebo slzu špiritusu z lékárničky. Skoro to nestojí za polknutí.“
„Dík. Kapku vody by si dal, ale na jídlo nemá pomyšlení. Kouřit mu nedovolím, zhebnul by moc brzo. To bych pak musel do tebe, a to se mi fakt nehodí.“
„Potěšení na mý straně … Co budeš dělat v Egyptě?“ zeptal jsem se mimoděk a podal mu čutoru. Upil, ne moc a hned mi ji vrátil.
„Ještě sem tam pořádně nebyl. Chci se mrknout na stavbu pyramid.“
„Jak na stavbu pyramid?! Copak nejsou postavený?“
„Asi sem ti neřek, že cestuju nejen v prostoru, ale taky v čase.“
„Kamkoliv?“
„Skoro kamkoliv. Pokud je tam volná stanice … promiň: hostitel.“
„Někdo umírající nebo v komatu?“
„Třeba. Nejlepší je ovšem blázen, kupříkladu schizofrenik. To tě netlačí čas a můžeš víc plánovat. Když někoho vobchází zubatá, tak to je taky dobrý. Nemusí zrovna umírat, ale měl by mít namále. Ze živýho a psychicky zdravýho člověka se špatně vylejzá. Někdy to ani nejde a pak se musí zbytečně dlouho čekat. V nouzi nejvyšší se šikne i epileptik těsně před záchvatem. Ale jenom na rychlej přestup.“
„A ty tohle všechno víš dopředu?“
„Je to většinou v jízdním řádu.“
„A kdo dělá ty jízdní řády?“
„Každej kdo chce. Skoro všichni podávaj hlášení, co kdy kde viděli a tak se to pořád zdokonaluje.“
„Počkej! Takže vás je víc?“
„Šprotů sou mraky … a spousta dalších bytostí.“
„A to nikdy nedojde k žádnýmu vomylu nebo přehmatu? Myslím s těma jízdníma řádama.“
„Máme dokonalej postřeh, skoro nekonečnou fotografickou paměť a téměř nevomezený kombinační schopnosti. Někdy se ovšem chybička vloudí. Na Blízkým východě sme jednou museli nahonem do prasat. Těsně předtím, než se utopily. Byla nás tenkrát taková menší partička.“
„To mi něco říká.“
„Jo, dost se vo tom psalo.“
„A jak si ty informace předáváte?“
„Lidi tomu říkaj telepatie. Přenos myšlenek. Na dálku i v čase.“
„Takže vy klidně můžete lítat do minulosti. A co budoucnost?“
Poněkud znejistěl. „S tím je to trochu horší,“ řekl potom. Když jsem na něj dál tázavě hleděl, neochotně dodal: „Nemáme dost podkladů. Je to riziko. Někerý se nevrátili.“
„Dobrá. Jak ale při tom všem rozeznáte budoucnost od minulosti a přítomnosti?“
„Nejsou žádný hranice. Směrem do budoucna a hodně do minulosti řídnou spoje i přestupní stanice. Pro někerý místa ve vzdálenějších časech nemáme vůbec žádný údaje. Tam se nikdo nehrne.“
„Máš to dobře vymyšlený.“
„Myslíš, že kecám?! No jak by ne. Někerý věci lidskej mozek nebere.“
„To bude tím zkostnatělým rakousko-uherským školstvím,“ zareagoval jsem kousavě. „Místo aby vzdělávalo, deformuje.“
„Nech bejt,“ oponoval.
„Jak je to u vás? … Dyž ste na tom s myšlením tak dobře.“
„My školy nemáme. Vědomosti si předáváme telepaticky mezi sebou a taky je stahujeme vod hostitelů. Prostě jim zkopírujem nebo vysajem vědomí i podvědomí. Možná by ses divil, co to bejvá za sračky. Zlatý rakousko-uherský školství!“
Zleva zapráskaly výstřely z pušek a zarachotil kulomet. Bylo to dost daleko a tak jsme zůstali v klidu. Jen jsme zmlkli a já líně převaloval myšlenky. Z hladu jsem si zapálil další cigaretu a přivřel oči. Francouz (nebo kdo to byl) mě určitě mlčky pozoroval. Nebál jsem se. Byl zesláblý a žádnou střelnou zbraň u sebe neměl. Konec konců by se odtud sám nedostal … snad jen … kdyby mu to bylo jedno v domnění, že umírá. Třeba tipoval svou smrt právě na tu dobu, o které se zmínil. S podobným fantazírováním jsem se už setkal, jenom nebylo tak precizní.
„Zkurvená válka,“ utrousil jsem, abych zaplašil úvahy.
„Každá válka je svatá,“ namítl bez sebemenšího náznaku ironie. Překvapením jsem otevřel oči. Tvářil se naprosto vážně.
„Svatá? A každá? Tak to si teda fakt nemyslím.“
„Běžná psychická blokace, způsobená nedostatečnou identifikací, příliš senzitivním prožíváním traumat a nízkou hladinou adrenalinu…“
„Nízkou hladinou čeho?“
„Nojo. To ty neznáš. Skákat z mostu na gumě se kvůli tomu teprve bude.“
„Vedeš řeči jako Freud a Pýthie delfská v jedný osobě.“
Jen se ušklíbl.
„Je pravda,“ pokusil jsem se o smířlivější tón, „že dyž se rukovalo, tak někerý lidi jásali a řvali: Nieder mit den Serben! Ale to byli spíš Němci. A to ještě nevěděli, do čeho vopravdu dou … No, já taky myslel, že budu do vánoc doma … Nevedou se svatý války spíš kvůli náboženství?“
„Náboženství vězí za vším,“ pronesl melancholicky.
„Dyž zrovna nejde vo prachy.“
„To je taky náboženství. Stejně jako komunismus, kerej chce prachy zrušit. A proti náboženství zas vede svatou válku ateismus. Prašť jako uhoď!“
„A vy svatý války nevedete?“
„Ne. My nemůžeme umřít násilnou smrtí, takže by se tím nic nevyřešilo.“
„Ale ňáký podrazy na sebe děláte?“
„Každej máme tak pronikavej intelekt, že to nejde. Hned bysme věděli, jestli něco podraz je, nebo není. Takže to ani nezkoušíme.“
„Dobrá. A co moje myšlenky. Do těch taky vidíš?“
„Dyž v tobě nejsem, tak ne.“
„To se mi ulevilo.“
Znovu jsme se odmlčeli. Vzdálená střelba utichla a na mě šla dřímota. Francouz klimbal také, a přece se mi zdálo, že ostražitě špicuje uši. Nakonec mě spánek přemohl…
Musel jsem spát dost dlouho. Probudil mě chlad, pronikajicí pod kabát. Zešeřilo se a nad zákopy klesla řídká mlha. Francouz byl vzhůru a s jakýmsi klidným zájmem se na mě díval. Začal jsem ho podezírat, že mě tak pozoroval celou dobu. Podal jsem mu polní láhev a on se znovu napil. Nabídl jsem mu cigaretu, zavrtěl však hlavou. Zatímco jsem s požitkem hluboce vdechoval kouř, srovnával jsem si myšlenky.
„Tak ty tvrdíš, že seš nesmrtelnej?“
„Netvrdím. Jen sem řek, že mě nejde zabít. Umíráme výhradně přirozenou smrtí.“
„A co se s váma při tom stane?“
Pokrčil zlehka rameny: „Nic. Vysublimujem.“
„Dyž umíráte, musíte se taky rodit.“
„Hm.“
„A to se děje jak?“
„Máš ponětí, jak se destiluje slivovice?“
„Rámcově.“
„Tak si představ, že vznikáme jako slivovice. Jen si u toho musíš vodmyslet hmotu.“
„Takže zchlazením výparů ze zkvašený duchovní břečky … Žádnej pohlavní styk?“
„Voplzlý rozkoše do toho netahej. My se rozmnožujem cílevědomě, racionálně a pokud možno bez emocí.“
„To my katolíci taky. A žijete dlouho?“
„Dost dlouho. Těžko se to měří.“
„Nebojíš se, že někde vykecám, cos mi tu napovídal?“
„Jen si posluž. Budou myslet, že si děláš srandu. A dyž na tom budeš trvat, zavřou tě do cvokhauzu, nacpou tě práškama a budou ti dávat skotský střiky.“
„Jestli přežiju válku, tak to zvážím. Dybych se nemoh upíchnout, nemusel by bejt blázinec zrovna to nejhorší.“
Krátce se zasmál. Pak jakoby mimochodem poznamenal: „Přežiješ. Ještě jednou tě zahlídnu v Praze. V roce 1926.“
„Nemůžeš mi říct něco bližšího? Nějakou podrobnost?“
„Nač by ti to bylo? Budeš OK…“
V tu chvíli nad námi zaskřípěly hbité kroky, za krk se mi sesypala hlína a kamínky. Do zákopu rychle seskákalo několik postav. Mezi nimi dva němečtí oficíři a náš hejtman. Zvedl jsem se, moc řízné to však nebylo: „Ich melde gehorsam…“
Hejtman mávl rukou, oba Němci se vrhli na Francouze.
„Lentement, s´il vous plait…“ napomenul je. V šeru se mi zdálo, že se pořád usmívá, ale oči měl už zavřené. Pak trochu zachrčel a hlava mu klesla.
„Wie spät ist es?“ zeptal jsem se kaprála, který přišel s nimi.
Mrkl na hodinky: „Neunzehn zweiundvierzig. Pünktlich.“
Zavolali mě k mrtvému. Potvrdil jsem smrt a rozhlédl se po tvářích kolem: Jestli nejsem blázen, někdo z přítomných brzy zemře.
Když vojáci nakládali Francouze na nosítka a důstojníci se navzájem častovali cigaretami, hejtman si na mě vzpomněl: „Sie haben heute noch nichts gegessen. Wollen Sie Sprotten?“
Vylovil z hluboké kapsy kabátu plochou konzervu. Přijal jsem ji s díkem, ale jíst to nebudu.
Den šprota
Četba díla zabere cca 13 min.
Hlasité předčítání
