- Lasička
V jednom malém křoví nedaleko lesa bydleli vrabec, sýkorka a datel. Datel se jmenoval Mojmír, sýkorku pojmenovali její rodiče jako Stáňa a vrabcovi neřekl nikdo jinak, než blbec. Když u toho ovšem vrabec blbec byl, říkali mu radši jeho jménem. Vrabec se jmenoval Vendelín.
Křoví bylo husté tak, že uprostřed vznikl prostor, který byl docela dobře obyvatelný, aniž by jej někdo potřeboval jakkoli upravovat.
Datel Mojmír byl starý. Ráno sice odlétal na kontrolu okrsku, ale po celodenním léčení stromů se domů, pardon do křoví, vrátil utahán a na svém křesle vždy okamžitě usnul.
Sýkorka Stáňa létala celý den jako včelka a zpívala si písničku, která se jí ten den zdála nejhezčí. Znala okolí tak, jako málokdo a věděla, kde nachytat ty nejlepší mouchy. Když se nasytila, poletovala si jen tak, zpívaje celému kraji pro radost.
Vrabec Vendelín byl lenoch. Nejradši by zalezl do sýpky a na jednom místě se najedl do sytosti. Často navštěvoval starý dub, kde sídlili ostatní vrabci a hádal se s nimi až do večera.
Jednou večer, když Stáňa vařila večeři, zaslechla podivný zvuk. Probudilo to i spícího Mojmíra. Oba se podívali směrem, odkud to vycházelo a uviděli malé, sotva měsíc staré kotě.
„Mňau,“ zastýsklo si koťátko.
„Copak tu děláš maličký?“ zeptal se starostlivě Mojmír.
„Prosím, já nejsem maličký, ale maličká,“ zamňoukala kočička.
„No dobrá, tak copak tu děláš maličká?“ opakoval Mojmír svou otázku. „Asi ses ztratila, co?“
„Neztratila. Já jsem šla jen na procházku. Moji lidé nás dali na vychování do kravína a já byla zvědavá a šla jsem se podívat na svět. Jenže svět jsem nenašla. Teď mě bolí nožičky a potřebovala bych si odpočinout a taky mám hlad,“ rozpovídalo se kotě.
Sýkorce Stáně něco zbylo od oběda a tak maličké koťátko pohostila. To se ihned po jídle unavené schoulilo do klubíčka a usnulo.
Když se vrátil ze schůze vrabec blbec, spalo koťátko na jeho místečku.
„Co tady dělá ten netvor?“ dožadoval se odpovědi Vendelín, který si neměl kde ustlat.
„To není žádný netvor, ale koťátko, které si tu unavené odpočívá. Jestli chceš, lehni si na mou postel, já musím ještě zadělat na zítřejší oběd,“ prohlásila rozhodně sýkorka Stáňa. Vrabec Vendelín poslušně zalehl a ihned usnul.
K ránu se nedaleko ozvalo nezvyklé zašustění. První se probudil datel Mojmír, který měl lehké spaní. Zatřásl s Vendelínem a oba pozorně naslouchali. Po chvíli znovu zapraskaly větvičky. Nebylo pochyb. Někdo se snaží dostat přes spleť větví do ptačího obydlí. Druhé zapraskání probudilo i sýkorku Stáňu a kočičku. Všichni napjatě čekali na vetřelce. Když se v šeru objevila čísi hlava, jediné koťátko, které jako každá kočka vidí ve tmě lépe, zjistilo, že je to mladá lasička, která si chce ulovit nějakého ptáčka ke snídani.
Koťátko neváhalo a skočilo lasičce na hlavu. Řádně vystrčilo drápky, které se zapíchly do lasiččí kebule. Lasička překvapena nenadálým útokem stáhla ocas mezi nohy a utíkala, seč jí síly stačily.
V ptačím příbytku se slavilo. Všichni tři ptáci děkovali kotěti, že šelmu zahnalo, protože kdyby tu zrovna dnes náhodou nepřenocovalo, jistě by jeden z nájemníků přišel o život, jako snídaně pro nebezpečného vetřelce.
Když se po chvíli radování utišili, zeptal se datel, jak se vlastně kočička jmenuje a jestli by tu s nimi nechtěla zůstat natrvalo.
Kotě se protáhlo a odpovědělo: „Jmenuji se Dorotka a zůstanu tu ráda. V kravíně je stejně jen zápach a hluk.“
A tak se stalo, že se do obytného křoví nastěhoval nový nájemník.
- Doktorka Dorotka
Jednoho dne přiletěl domů datel Mojmír úplně pomlácený. Jak se mu to stalo nikdo neví, ale vypadal, jako by vypadl ze ždímačky. Peří pomačkané, zobák nalomený a jedno křídlo zmuchlané, do ruličky. Sýkorka Stáňa kolem něj běhala, dávala mu obklady, uvařila šípkový čaj a zobák mu zavázala fáčem. Mojmír ležel v posteli a naříkal.
Když přišla i kočička Dorotka, vzala Mojmíra za křídlo a pofoukala mu nalomený zobák. V tu ránu se datel posadil a prohlásil, že je mu už lépe. Sýkorka naléhala, ať si ještě lehne, že se mu rány budou lépe hojit, a že mu donese mast na bolest. Jenže Mojmír byl zdráv. Nikdo toto rychlé zahojení nechápal.
Za pár dní se při snídani nechala slyšet Stáňa: „Už mi ti lidé lezou na nervy. Chodí si a vymysleli procházku. Jezdí si a vymysleli projížďku. Jenže nelétají, a tak si nevymysleli prolétku. Jenže my nejsme žádný béčka a vymyslíme si ji sami. Kdo je pro? Všichni. A já si v tom případě letím na prolétku.“
Vylétla ze křoví jako neohrabaný vrabec a v tom narazila do sloupu.
„Musíš koukat na cestu, vlastně na necestu. Cesty mají lidi. Co máme my? Vymysli taky nějaké pojmenování na necesty,“ mudroval Mojmír, když Stáně zavazoval fáčem bolavou hlavu.
Když se Dorotka vrátila z kravína, kde byla na návštěvě, uviděla, jak nemocná Stáňa spí na posteli a Mojmír jí nosí tu kýbl, tu čaj a dokonce jí přinesl i nočník.
„Copak je Stáně?“ zeptala se Mojmíra.
„Ráno narazila do sloupu a od té doby je to s ní zlé. Zvrací, blouzní a já nevím, jestli nám neumře. Asi má mozkotřas. Je to s ní horší a horší,“ odpověděl starostlivý Mojmír.
Dorotka se postavila k lůžku a pohladila spící Stáňu po bolavých místech, která jí datel obvázal. Stáňa otevřela oči a protáhla se.
„Dobré ráno, to jsem se krásně vyspala. Co tady stojíte, jako na pohřbu. A proč mám na sobě ty obvazy?“ divila se. Mojmír to nechápal: „Vždyť ještě před chvílí byla na smrt nemocná. Mám podezření, že v tom uzdravení má pacičky Dorotka. Když jsem stonal já, taky se mi ulevilo po jejím pofoukání.“
Nebylo pochyb. Kočička svými schopnostmi dovedla zřejmě uzdravovat.
„Jestli je to pravda, měli bychom to léčení zveřejnit. Kdekdo potřebuje doktora a doktorka Dorotka by bylo to nejlepší, co by náš kraj měl,“ navrhla Stáňa.
„Nemůžeš zveřejnit neověřenou teorii,“ namítl opatrný datel. „Jestliže je to pravda, musíme to ještě vyzkoušet.“
Sýkorka přikývla a řekla, ať chvíli počkají, že se hned vrátí. Netrvalo dlouho a přilétla spolu s malou hubenou modřinkou.
„Tohle je moje kamarádka modřinka Luisa. Od narození je němá. Nikdy si chudák nemohla se mnou zazpívat. Teď se uvidí, jestli máme kočičku, která umí léčit,“ řekla Stáňa a pokynula Luise, aby se k ní posadila. Jenže když Luisa uviděla kočku, strachy omdlela.
Dorotka vzala modřinku do tlapiček a olízala jí krk. Po chvíli se modřinka probrala a sáhla si křidýlkem na hrdlo.
„Píp!“ ozvalo se chraplavé zasténání. Modřinka se zatvářila provinile, jakoby si říhla po jídle a zhluboka se nadechla.
„Píp a píp a hurá píp a je tu komár, kterej chcíp a kdo má radost, ten mě štíp a píp a píp a natočím si hudební klip.“
Zazpívala modřinka svoji první písničku a udělala radostí kotrmelec.
„Hurá!!! Funguje to!!!“ jásali všichni a objímali Dorotku. Datel Mojmír se podrbal na hlavě a vytáhl z šuplíku papír a tužku.
„Dr. Dorotka, léčitelka,“ napsal, přeříkávaje si nahlas psaný text. Potom vyletěl nad křoví a připíchl papír na nejvyšší větev.
- Sirotčinec
Když do křoví dorazil večer i vrabec Vendelín, sotva usedl k večeři, prohlásil: „Tak si představte, že jsem se dnes na vrabčím dubu pohádal. Přiletěl tam Lojza ze sousedství a ptal se, kde je u nás ta nová doktorka. Prý má být někde v křoví u lesa. To vám povím, že jsem mu zaťukal na čelo, jestli nemá horkou nemoc. U nás doktorka? Tak jedině Datel Mojmír, ten umí léčit stromy, ale jinak tady žádná doktorka není. A on řekl, že jsem hloupý a trval na tom, že tady máme nějakou doktorku. Málem jsem se s ním porval.“
Stáňa zaťukala Vendelínovi na čelo a zasmála se: „Měl by ses Lojzíkovi omluvit. Ode dneška je Dorotka doktorkou.“
Vendelín se zatvářil nevěřícně a zaštěbetal: „Kdo to kdy viděl, aby bylo hloupé kotě doktorkou? Vždyť si neumí ani utřít nos,“ zapochyboval o Dorotčině schopnosti.
Sotva to dořekl, vletěl do jejich příbytku kos Kvído. „Pardon. Omlouvám se, že jsem sem tak vletěl, ale potřeboval bych od paní doktorky ošetření. Sedl jsem si na okraj skleníku a řízl jsem se do nohy. Je to jen malinká rána, ale bojím se, aby mi to nezačalo hnisat,“ žadonil o pomoc.
Vendelín se podíval uštěpačně na Dorotku a pravil posměšně: „No tak nemehlo, co čumíš! Ukaž, co umíš?“
Jen to dořekl, dostal od sýkorky Stáni políček. „Já ti dám nemehlo! Buď se budeš k Dorotce chovat slušně, nebo si jdi po svých.“
Vrabec se začepýřil a odletěl.
„Doufám, že tu už nebude ten blbec bydlet. Stejně je jen na obtíž,“ přemýšlela Stáňa nahlas, prohlížeje si kosovu ránu.
To už ale doktorka Dorotka pofoukala onu bolístku a jako zázrakem se Kvídova kůže doslova zacelila.
„Páni! To jsou zázraky! Děkuji vám, paní Doktorko. Hned se vrátím,“ řekl vykulený kos a odletěl. Za chvíli se vrátil s plnou taškou, ze které vyndal na stůl konvici mléka, kus masa a hrnek třešní. „Ještě jednou díky a nashledanou,“ rozloučil se a na odchodu jim zazpíval krásnou písničku.
„Tak to je tvá první výslužka,“ zasmál se Mojmír a dal Dorotce na čelo zobáčkovou pusinku. Dorotka se najedla a skroutila se do klubíčka. Po chvíli vrnění zaslouženě usnula.
Druhý den ráno všechny obyvatele křoví probudil podivný hluk. Datel Mojmír vyletěl ven a uviděl na cestě několik desítek zvířátek, která stála ve frontě na ošetření. Obhlédl marody a raněné a vrátil se do křoví, řka: „Vstávejte děvčata, máme práci. Budeme léčit. Já budu venku hlídat a postupně vám je sem budu pouštět. Ty Stáňo, si vezmi bílý plášť a budeš Dorotce asistovat.“
Sotva podruhé vylétl, vstoupila ustrašeně raněná myška. Nejdříve se schovala za list a odtamtud se zeptala: „Nesní mě ta kočka?“ Když jí Stáňa ujistila, že ne, vylezla a ukázala Dorotce zadní pacičku. Měla na ní ránu od motyky. Dorotka jí ránu pohladila a ta se jako u předešlé kosovy bolístky okamžitě zacelila. Po myšce přišel kozlík se zlomenou nohou, potom žába, pejsek a tak to šlo celý den a celý týden.
Po týdnu si naše lékařská ambulance musela vzít den volna. Všichni tři byli náramně unavení a potřebovali si odpočinout.
„Ještě, že se blbec vrabec odstěhoval. Jen by překážel. Je krásné pomáhat, ale jak tak na to koukám, budeme muset něco udělat s dary, protože už máme plnou spíž a stejně jsou to pokrmy, které by se brzo zkazily,“ konstatoval Vendelín.
Dorotka se zamyslela a pak navrhla, že všechno jídlo mohou darovat chudým, nebo potřebným. Avšak Stáňa dostala nápad: „Nedaleko odtud je stará maringotka po lesních dělnících. Už ji nikdo spoustu let nepoužívá. Mohli bychom v ní udělat sirotčinec. Já vím o několika sirotcích, kterým zemřeli rodiče. Mohli bychom je zásobovat jídlem.“
Nápad se všem líbil. Napsali na papír inzerát a připíchli jej ke vstupu.
Hledáme zvířátka, která by se chtěla starat o sirotky.
Ještě týž večer se přihlásili dva uchazeči. Třínohá lasička Zrzka, která si pomoci bližních vážila a chtěla také pomáhat a Dorotčin první pacient kos Kvído. Stáňa je seznámila s jejich nápadem a oba kandidáti radostí zatleskali. Hned druhý den přestěhovali velkou část spíže do maringotky.
- Vendelínův anděl strážný
Po nějakém čase, když byl sirotčinec v provozu, se do maringotky přestěhovali i Dorotka se Stáňou a Datlem Mojmírem. V novém bydlišti si to velice pochvalovali a mělo to hlavně veliké výhody. Jídlo od dárců nemuseli nosit tak daleko a také měli přehled o tom, kdo je v péči vychovatelů Kvída a Zrzky.
Po nějakém čase přišla zpráva, že se vrabec Vendelín nastěhoval zpátky do křoví. Naše doktorská trojice mu to přála. Bude bydlet sám a nikoho nebude otravovat svými hloupými narážkami.
Když opět přešel nějaký čas, objevil se v ordinaci malý andílek.
„Prosím vás, mohli byste se mnou letět okamžitě do křoví?“ zeptal se naléhavě.
„Do jakého křoví?“ zeptala se Dorotka se Stáňou současně.
„No, přeci tam, kde jste bydleli. Mám se starat o vrabce Vendelína, ale nějak mi to nejde. Jde to s ním od desíti k pěti,“ odpověděl malý andílek.
„Ty jsi Vendelínův strážný anděl?“ vykulila oči Dorotka.
„Ano, dělám tuhle práci poprvé. Jestli se mi nepodaří uhlídat ani vrabce, půjdu zpátky na andělskou školu.“
Stáňa s Dorotkou se podívali do čekárny, a když viděli, že je tam jen pár pacientů s malými problémy, omluvili se a utíkali do křoví. Vlastně utíkala jen Dorotka. Stáňa s andílkem letěli.
Vendelín ležel v jednom z hnízd a vůbec se nehýbal. Vypadal jako mrtvý.
„Co se mu stalo?“ zeptala se Stáňa.
„Stýská se mu,“ řekl bezradně andílek.
„To se mi nezdá, vždyť na nás jen nadával a byl proti mně zaujatý,“ přemítala Dorotka.
„Víš Dorotko, ono všechno nevypadá tak, jak to je,“ začal svou řeč andílek. „Když mě za Vendelínem poslali, věděli, že bude mít problém. A tak jsem tu s ním strávil několik dní. Většinou jsme si povídali. Stěžoval si, že jste ho vyhodili, ale potom začal měnit názor a stýskal si, že je mu bez vás smutno a že by rád byl zase s vámi, ale že nemůže jít do sirotčince, protože byste jej vyhodili. Když mluvil o Stáně, říkal, že je jako jeho máma a Mojmír jako táta. A o tobě Dorotko říkal jen samé krásné věci. Prý má rád, když ti probírá zobákem kožíšek a…“ andílek nedomluvil, protože Vendelín slabě zasténal.
„Dorotko, pohlaď ho,“ poprosila Stáňa doktorku. Dorotka Vendelína prohlédla a řekla, že takhle zesláblého nemůže léčit, protože by to jeho srdíčko nevydrželo.
„Odvezte pacienta na lůžko do sirotčince,“ přikázala a bylo na ní vidět, že je odhodlaná Vendelínovi pomoci.
Andílek se Stáňou vzali Vendelína každý za jedno křídlo a letěli k lesu.
Za dva dny, když se vrabec pod dohledem Kvída a Zrzky dostal z nejhoršího, k němu přišla doktorka Dorotka a za přítomnosti datla Mojmíra a sýkorky Stáni jej pohladila. Vrabec vstal z postele, otřepal se tak, jak to vrabci dělají, a řekl: „Jeminkote, vy jste tady všichni? Tak to můžeme být zase rodina,“ a udělal nad postelí radostí létací kolečko.
„No, no, no! Zase ne tak hrrr. Jestli chceš, vezmeme tě zpátky do rodiny, ale jen když vezmeš v sirotčinci práci saniťáčka. Náramně potřebujeme někoho, kdo to tady zná a dopraví k nám nemohoucí marody,“ namítl Mojmír a objal Vendelína.
Od té doby už vrabec Vendelín nikdy nehudroval a všichni na přezdívku vrabec blbec zapomněli.
Zazazvonil zvozvonec
a pohádky je kokonec.
Hlasité předčítání
