„U nás už od dob chrabrého Lojana máme zavedeno pravítko, promni, pravidýlko, pravidélko, („Pravidlo“, pomohl jsem mu.) pravidlo, že v poledne proběhne chvilka drzosti. Je to jen pár vteřin uvolnění, během nichž si může každý udělat, co se mu zlíbí, i proti pravidlům slušného chování. Je to pro duši velice prospěšné a uvolňující. A konečně i pro tělo. Kdo si potřebuje říhnout, prdnout či zakašlat, může. Někdo tuto chvilku ušije, promni, vyšije, vyušije k tomu, aby dal sousedovi poličku a jiný, aby poblil krásku odvedle.“ Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi políčkem a poličkou a také mezi políbením a poblitím. Jinak jsem s ním musel souhlasit. Rozhodně by bylo dobré něco takového zavést i u nás.
„Navrhnu, aby to u nás bylo také. Musíme tomu však dát jméno. Jak se tomu u vás říká?“ vyzvídal jsem. Řekl, že: „by se to dalo přeložit jako malá duše. To kvůli uvolnění pro duši. Možná by byla nejlepší zdrobnělina. Jak se u vás říká malé duši?“ Odpověděl jsem, že dušička.
„Ano, dušinka je to pravé slovo.“ Souhlasně přikývl a přemýšlel, jak to dát vědět celému lidstvu. Pro začátek jsem o tom napsal fejeton a byl jsem rozhodnut, že budu tomuto nápadu dělat propagaci. Po přečtení mého článku se ke mně naklonil a poprosil mě, jestli by to mohl podepsat svým jménem. Je to prý totiž jeho nápad a jeho zvyklost. Souhlasil jsem, ježto jsem se těšil na to, že se konečně dozvím jeho jméno a uvidím ho i napsané. Podal jsem mu svou práci a on roztřesenou rukou napsal pod můj text: Dušinka. Je úplně blbej.
- Čeština je špatná
(špatné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Tuhle se například zeptal, proč máme na světě tolik řečí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ne vždy byla země propojena médii jako dnes a že každý národ má svou řeč rád a je na ni hrdý. A on na to, že by stačilo vybrat tu nejlepší a byl by klid. Zeptal jsem se jej tedy, která je podle něj ta nejlepší a on na to, že by musel všechny prostudovat a na to že prý nemá čas. Zeptal jsem se jej, zda by mu vyhovovala čeština, a on na to, že má mnoho zbytečností, například pro jednu věc více pojmenování. Vysvětloval jsem mu, co je to synonymum, ale zbytečně.
Abych jej přesvědčil, zabral jsem a vychrlil na něj synonyma od slova restaurace. To slovo pochopil. Je to místo, kde se dá najíst, či napít. A já jmenoval například, bar, bistro, bufet, hotel, hospoda, hostinec, jídelna, jídelní vůz, kafetérie, kantýna, kavárna, kiosek, knajpa, koliba, kořalna, krčma, lokál, motel, motorest, noční podnik, občerstvení, pajzl, palírna, pivnice, pohostinství, putyka, restaurace, sklípek, vinárna, vinotéka a výčep. A pak že je naše řeč složitá. Není. Každé z těch pojmenování má přece svůj specifický význam. Svou barvu, chuť, nebo vůni. Ta slova sice znamenají skoro totéž, ale jsou o něčem jiném. Se slovy je to jako s jídlem. Každé tě nasytí, ale každé má zároveň jinou funkci, jinou výživnost, jinou chuť a jiné zbarvení a může být použito při jiné společenské události.
Hlasité předčítání
