Řekl, že také píšeme jinak než mluvíme, a to mě tedy dojalo. Asi nikdy neslyšel a neviděl angličtinu. Prý říkáme vjec a píšeme věc. Říkáme fčela a píšeme včela. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale on nedal pokoj, a proč tu řeč nezjednodušíme. Když jsem s jeho názorem nesouhlasil, začal diktovat další slova, jež jinak čteme a jinak píšeme. Například diktát, divize, titan, titul, nikotin, vanilka a dikobraz. Měli bychom psát dyktát, dyvyze, tytan, tytul, nykotýn, vanylka a dykobraz. Pokračoval v příkladech, i přes mé otrávené pohledy.
„Říkáte, tluč a přípustné je i tluc. Přitom tlučeš možné je a tluceš není možné.“
Byl dokonale rozjetý a mé původní rozčilení se pomalu přenášelo na něj.
„Nechňápu řeč, která se nemůže rozhodnout, jestli tak, nebo tak. Například dovolíte, aby se psaly dvě varianty. Je dovoleno obojí ve slovech, jako je pudink a puding, dopink a doping, marketink a marketing. Navíc ani nevíte, jestli jsem bez pantoflí, nebo bez pantoflů, jestli chodím v dřevácích, nebo v dřevákách. Mimochodem, když se říká pozorně, opak je tedy po hovně, nebo nepozorně?“
Dobrou půlhodinu jsem snášel jeho nářky. Na závěr jsem se jej zeptal, jak to mají oni. Řekl, že kdysi měli asi tři sta řečí a shromáždění lidu rozhodlo, že vyberou jednu řeč, již bude každý používat v celoplanetárním styku. Svou rodnou řeč si pak každý národ ponechá. Mezinárodní řečí zvolili mluvotin. Je to mrtvá řeč, něco jako u nás latina. Dnes ale, po několika staletích, když každý národ mluvotin upravoval a komolil podle svého, je výsledkem asi tři sta řečí, plus tři sta odrůd mluvotinu. Je úplně blbej.
- Zpěv
(slabomyslné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Vydržel celé hodiny v parku a poslouchal ptačí zpěv. Nejvíce se mu líbil hlas kosa. Říkal, že mu připomíná hlas traketia tam od nich. Nevím, jak vypadá traketium tam od nich a je mi to celkem jedno. Svítilo slunce a bylo krásně. Navrhl jsem mu, abychom se podívali po okolí. Souhlasil, ale zeptal se, jestli je okolí daleko, že jej bolí nohy.
„Co má být daleko?“
„To okolí.“
„Okolí není daleko. Je tady.“
„Kde tady?“
Tady všude.“
Začal se rozhlížet a hledat. „Já jej nevidím.“
„Okolí není vidět. Tedy vlastně, je vidět, ale není to konkrétní věc, nýbrž vše kolem tebe. Proto se tomu říká okolí.“
Podíval se na mě zkoumavě a vyslovil otázku, na kterou snad ani není odpověď.
„Je mé okolí jen moje?“
Pokračovali jsme pomalým krokem kolem hřbitova. Když jsme míjeli nemocnici, zeptal se, jestli vím, co mají společného hřbitov a nemocnice. Znám spousty vtipů, ale teď jsem si na žádný nevzpomněl. Jeho odpověď mě však rozesmála daleko víc, než kdyby to byl vtip. Řekl, že nemocnice a hřbitov mají společný plot, a že jsem slepý, když jsem si toho nevšiml.
Poté mě poprosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. Nejsem učitel zpěvu, ale vím, že hudební sluch a hlasový rozsah se pozná tím způsobem, že žák udělá sirénu a tu zakončí určitým tónem. Nikdy jsem jej zpívat neslyšel, a tak jsem jej poprosil, ať pro začátek zkusí tu sirénu. Předvedl sirénu naprosto dokonale. Během pár minut přijeli hasiči a posléze i policie se záchrankou. Přesto se nevzdal a denně zkoušel u mého piána vyluzovat stejné zvuky připomínající onen libý nástroj. Marně jsem jej přesvědčoval, že zpěv není kopírování zvuku hudebního nástroje, ale že je to přirozený hlas člověka, jen v různých tónových výškách. Trval na svém a nenechal se zviklat ve svém snažení. Svého cíle dosáhl, až když na svá ústa bravurně zazpíval Ježkův Bugatti step i s bicími.
Hlasité předčítání
