Poté jsem přišel na řadu já. Postavil jsem mu v obývacím pokoji schody z nejrůznějších částí nábytku a na každý schod jsem napsal ceduli. Na prvním bylo C, na druhém D a tak dále. Ze sedmého schodu, na němž stálo H, jsem mu vymyslel skluzavku, zpět na dolní C, ale mezitím jsem vyměnil cedule za C2, D2 a tak podobně. Jezdil po skluzavce a stoupal po pomyslné stupnici asi deset minut. Po absolvování čtyř oktáv a po neustálém opakování tónů C, D a E, jej to přestalo bavit a pokorně po mně opakoval: Prší, prší, jen se leje. Nezpíval špatně, ale bylo to dáno tím, že se vůbec nedalo říct, že by zpíval. Jeho hlasivky, nebo to, co měl v krku, jednoduše nedovolovaly používat řeč k vyšším tónům. Nechtěl jsem ho odradit a podpořil jsem jej slovy: „To nic, jestli budeš denně cvičit, bude to lepší. Jen to chce trénink.“ Zeptal se, jestli je to trénink s K, nebo s G na konci. Jedovatě jsem mu odpověděl, že mě prosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. A to se mi do puntíku povedlo. Nenaučil jsem jej zpívat. On je totiž úplně blbej.
- Letopočet
(neuspokojivé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se zeptal, proč říkáme letopočet. Měli bychom prý říkat jaropočet, nebo zimopočet. Opravil jsem jej, že letopočet není od slova léto, ale léta. Nato mi řekl, že bychom tedy měli používat sousloví jaro-léto-podzim-zima-počet, protože letopočet je jednotné číslo, kdežto léta jsou množná. Místo letopočet by mělo být logičtější říkat rokopočet. Prý bychom jen museli změnit zkratku LP na RP. Bylo by to prý dobré i pro dualitu zkratky LP, jež má ještě význam dlouhohrající desky. Také bychom mohli zavést zkratku LR, což by bylo označení letošního roku. Namítl jsem, že kdybych četl nějaký starý dokument a na něm by bylo LR, asi bych nepoznal, ve kterém roce byl napsán. On však setrvával v iluzi, že toto lze vyřešit. Jen ještě neví, jak. Usoudil jsem, že by nebylo nejjednodušší mu vysvětlovat, že LP neznamená letopočet, nýbrž léta páně a RP je také Rudé právo, ale víc jsem do toho radši nešťoural. On však šťourat nepřestal. Zeptal se, jestli máme dobrý letopočet. Nevím, proč by měl být dobrý, či špatný, ale odpověděl jsem, že ano. „V tom případě tě žádám,“ pokračoval, třímaje jakýsi lístek, „abys mě doprovodil na pohřeb.“ Při tom se zatvářil jako bubák. Když jsem mu to řekl, zeptal se, jak se tváří bubák. Zkusil jsem mu ukázat pohled, jak si představuji bubáka, ale prohlásil, že se dívám pořád stejně. Místo pokračování v tématu pohřbu se snažil o vysvětlení rozdílu mezi bubákem a strašidlem. Raději jsem se vrátil k původnímu tématu.
„Jaký pohřeb?“ vyzvídal jsem.
„Asi můj, když mě pozvali,“ tvrdil a mával lístkem.
„Proč si myslíš, že je to tvůj pohřeb?“ hledal jsem důvod jeho závěrů, neboť jsem ještě nikdy neslyšel, že by někoho pozvali na jeho vlastní pohřeb. Dušinka stále mával lístkem, nehodlaje mi jej půjčit.
„Proč by mi jinak posílali parte,“ vyhrkl a konečně mi lístek podal. Četl jsem nahlas: „Zveme vás tento krásný den a tento dobrý rok na vaši párty. Koná se v hale kulturního domu. Při zakoupení zboží nad 10 000 Kč obdržíte tiket na výhru ve výši jednoho milionu korun.“ Vysvětlovat mu systém šmejdů bylo nad mé síly. Naschvál jsem nešikovně lístek upustil nad otevřeným oknem a spolu s ním litoval, že nám uletělo štěstí. Při té příležitosti jsem mu vysvětlil rozdíl mezi slovy párty a parte. Kupodivu se na bubáka už nezeptal. Je totiž úplně blbej.
Hlasité předčítání
