Po jeho dlouhém monologu mohu pouze dodat, že si o něm přestávám myslet, že je úplně blbej.
- Hmyz
(banalita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Jednoho večera, kdy se kvůli počasí nedalo jít ven, jsme seděli celá rodina v pokoji Rovenské chaloupky. To vypadá jako roubené chaloupky, se opravuji na; v chaloupce Rovenských.
Všechny tři Rovenské ženy, omlouvám se, ženy Rovenské, probíraly vaření, nebo módu, zatímco my chlapi Rovenští jsme sledovali hokej. V přestávce mezi třetinami se Dušinka protáhnul a nahlas, aby jej slyšely i ženy Rovenské, prohlásil: „Jsem tu s vámi Rovenskými šťastný.“ Nikdo tuto mimozemšťanovu větu nekomentoval, neboť u nás není zvykem říkat takové věci veřejně a nahlas. Leč všichni se na chvíli zarazili a pohled přítomných se soustředil láskyplně na Dušinku. Ten se otočil ke mně a otázal se: „Jene, kdy jsi byl nejšťastnější? Nemusíš dlouho vzpomínat na dětství a upřesni to třeba na hokej.“
Věděl jsem, že mi chce udělit ještě jednou lekci ze štěstí a ukázal jsem na televizi. „To vím přesně. Ježto žiju v Čechách, fandím Čechům, ale protože jsem původem Slovák, fandím i Slovákům. Takže když se na mistrovství světa v roce dva tisíce dostaly do finále tyto dva státy, bylo mi jedno, který vyhraje, a před finálem jsem byl nejšťastnější.“ (Tady se musím od příběhu malinko odchýlit. Můj textový editor mi neustále opravuje slovo finálem. Vím, že slovo finále je cizího původu, ale napsat: Před finále jsem byl nejšťastnější, se mi zdá podivné. Finálem je rozhodně lepší, než finálním utkání, nebo dokonce finálím. Ale jdeme zpátky.)
Dušinka se napýřil a pak dodal. „Jak málo stačí ke štěstí. Banalita, že si někdo jiný ťuká pukem po ledě a hraje si ke své radosti, tě také naplnila štěstím. Přitom miliony lidí toto tvé štěstí nesdílí, a když půjdeme do detailu, nejlepší štěstí je přeci sdílené.“
Řekl jsem kamarádovi, že jsem šťastný v přítomnosti rodiny a nemusím to říkat nahlas. Na to mi však odpověděl, že když to neřeknu, ostatní to neví. Má možná pravdu, ale nedokážu si představit, že bych stejně jako on řekl nenadále, že jsem šťastný. Tu najednou Dušinka přehodil přehazovačku na svém pomyslném kole uvažování a zeptal se: „Může být hubený hmyz, tlustý?“
Nechápal jsem co tím myslí, ale pantáta se ujal odpovědi.
„To je zase nějaká tvoje ptákovina, ne? Jestliže je hubený, nemůže být přece tlustý. To dá rozum.“ Dušinka se pousmál a pak s klidem pantátovi odpověděl: „No vidíte, dovoláváte se rozumu a přitom je správná odpověď, že může. Jestliže totiž tlustý hmyz budete hubit, bude to hubený, tlustý hmyz.“ Salvu smíchu, za níž následovaly ovace líbajících žen a objímajících mužů dodaly této v pravdě normální rodinné chvíli nádech výjimečnosti. V této láskyplné chvíli se všichni členové rodiny začali spontánně objímat. Jak málo stačí k radosti, pomyslel jsem si a objal svou vyvolenou, neboť se mi zdálo, že se s mimozemšťanem objímá déle, než si zaslouží. On, kromě toho, že není tak úplně blbej, je i docela fajn.
- Odejdu jinam
(malátné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A máme jej rádi. Krátce po příjemném objímacím incidentu nás Dušinka počastoval podivnou větou v rámci svého několikahodinového učení.
Hlasité předčítání
