„Kdo.“
„No přece dítě.“
„Jaký dítě?“
„Jaký, jaký, no naše, ne?“
„Naše ne? A čí?“
Přistihl jsem se, že jsem chvíli uvažoval nad tím, že mi má milovaná odpovídá jako Dušinka. No není ona úplně blbá?
Dušinka ve snaze nějak pomoci dal ruku na Janino břicho a zavřel oči. Po několika minutách prohlásila rodička, že už je to lepší. Kamarád, sundaje ruku z Jany, padl do křesla a bylo na něm vidět, že jej ta chvíle soustředění vysílila. Sotva však ruka mimozemšťanova opustila tělo mé milované, ta se zakroutila a bylo na ní vidět, že jsou bolesti zpátky. Nezbylo, než aby Dušinka pokračoval ve svém hojivém soustředění, zatímco já radši i přes Janin nesouhlas volal pohotovost.
Sanitka přijela, jak se říká, coby dup. Pan doktor uznal, že je nejvyšší čas, a poprosil Dušinku, aby manželku pustil, že si jí převezme. Jana představivši si další bolest, přesvědčila lékaře, že i když ten, kdo jí drží za břicho, není její manžel, že se bez jeho ruky neobejde. Lékař pokýval hlavou na důkaz pochopení a v duchu asi přemýšlel, jak funguje náš manželský trojúhelník.
Mimozemšťan na chvíli pustil břicho rodičky, aby se obul, a Janu opět vzaly křeče. Doktor pochopil, že musí holt ten pán s rukou na budoucí matce do sanitky také a dal příkaz k odjezdu. Tu jsem se však ohradil já, řka, že otec jsem já a že chci být u porodu. Musel jsem tedy dopředu k řidičovi. Před porodnicí přijala Jana lékařovo rozhodnutí, že Dušinka dovnitř nesmí. Jeho ruka jen nerada uvolnila Janino břicho.
Čekání v neútulné místnosti, kde kovové židle vydávaly na kameninové podlaze duté zvuky, při nichž nám běhal mráz po zádech, bylo nepříjemné. Naštěstí mě hned po tom, co dorazili i všichni tři Rovenští, zavolala sestra a já byl účasten přeměny nenarozeněte v novorozeně.
Když jsem po několika množinách minut či hodin, které jsem nedokázal odhadnout, vstoupil do čekárny s Julií Rovenskou v náručí, abych jí ukázal zbylé čekající rodině, obdivovali její krásu pouze pozemšťané. Dušinka seděl u stolu a vypadal jako opilec před zavírací hodinou. Byl tou léčivou snahou totálně vyčerpaný. Po vrácení živého balíčku rovnajícího se sto procentům štěstí jsem se vrátil do čekárny. Podepíraje Dušinku jsme nasedli do pantátova vozu a nasměrovali si to k Šemnické skále.
Dušinka byl tak vysílen, že nemohl v cíli ani vystoupit z auta. Musel jsem jej nahoru na horu doslova odnést. Pantáta i obě matky šli s námi. Na vrcholu skály jsem přítele uložil na místo, kde jsem jej viděl při jeho dobíjení a čekal, co se stane. Nic se však nestalo. Nic se nedělo, jen ptáci zpívali v okolních lesích. V zoufalství jsem začal prohledávat okolí s nadějí, že najdu cokoliv, čím přítele dobiju. Po deseti minutách bezvýsledného hledání jsem se vrátil k rodině. Pantáta ještě držel Dušinku za ruku, ale pomalu ji pouštěl.
„Už nedýchá.“ Vyhrkly mi slzy a v duchu jsem uvažoval, že to bude zase jedna z jeho ptákovin, protože je úplně blbej a že to bude dobrý.
„Když se dobíjel, byl tu vždy sám. Zkusíme odejít, třeba ten dobíjecí proces nějak rušíme,“ uvažoval jsem nahlas a sestoupili jsme k silnici, kde stálo pantátovo auto. Během celé cesty jsem se modlil.
Hlasité předčítání
