Mohla bych psat do nekonecna, kolik toho v hlave mam.. chvilema chytam do ruky tuzku, ze zacnu psat a v ten samy okamzik ji pokladam, protoze mi to prijde zbytecne.. jako vse posledni mesice. Dva dny jsem prospala, unavou ani neudrzela oci. Se strachem a zaroven odvahou, postavit se tem potlacovanym pocitum v hlave, dusi.
Mohla jsem si od toho pomoct behem chvilky. Par minut a zase by ta beznadej odesla tam, kde celou dobu drepi ve tme a ceka, kdy prijde jeji chvile. Mohla jsem si pomoct, ale poprve za tu dobu nechtela. Nemohla jsem se zbavit pocitu, ze na te druhe strane, kde starosti mizi, ta tiha vseho je nejak lehci.. na te druhe strane zapominam na to co je pro me i pres tu bolest porad nejdulezitejsi.
Zacina mi byt zle ze vseho a vsech co se jen kouskem dotykaji toho „bezstarostneho“ sveta. Sveta bez pravidel, kde je kazdy sam za sebe. Pritel, kamarad tady neznamena vubec nic.. pro nektere ani rodina. Smesne jak se ty dva uplne odlisne svety, nakonec podobaji.
Celou dobu se ptam, kdo na ktere strane ma vyhodu?? Oni, co nevi (ziji zivot, tak jak je) nemuzou utect ani na minutu, od vseho, ulevit si. Oni nevi, neznaji, nikdy nezkusili. Nebo my, co (zivot ziji, ale odmitaji snaset vsechny ty do*eby) muzeme a taky utikame kolikrat dele nez minutu. Utikame na hodiny, dny, roky s nadeji, ze snad potom bude lepe, ze se veci vyresi bez nas. Nevyresi, neuteceme…
Hlasité předčítání
