„Haló, otevřete.“
Pravé rukavici se za pomoci levé rukavice podařilo šuplík otevřít a z něj vyskočil starý tlustý ošmatlaný sešit. Všichni se na toho špinavého dědulu zašklebili.
„Dovolte, abych se představil. Jsem Deník 1972–1999.“ Elibeth se na něj usmála a hned pochopila, že jim jedině tento starý pán může poradit. Ihned se proto zeptala: „Je jisté, že vy jste ten pravý, kdo nám může pomoci, řekněte proto milý pane, co si ve vašich letech Karel přál?“
Deník 1972–1999 se uklonil a začal citovat ze svého nitra:
„25. 4. 1974 Dnes jsem ve výkladu antikvariátu uviděl knihu o Janu Werichovi. Moc bych si jí přál, ale nemám tolik peněz…“ Tužky se v kalamáři začaly hihňat, ale Elibeth je okřikla:
„Je vidět, že jste toho v životě ještě málo napsaly, protože Jan Werich byl jeden z největších Karlových vzorů!“ po chvíli ticha se ozval kalamář:
„A to jako máme koupit Karlovi knihu? Vždyť taky nemáme peníze.“
„Já mám 13.60!“ zakřičel druhý šuplík, ve kterém bylo pár drobných. Kasička se taky nechala slyšet, že má 94 korun, ale to vše bylo málo.
Celé obyvatelstvo stolu bylo veskrze inteligentní, vzdělané, a tak se jim nejvíce líbil nápad šály, že by složila pro oslavence báseň. Okamžitě začala improvizovaně vymýšlet verše.
Pane Karle jste náš vzor
máme vás rádi jako tranzistor
přejeme vám mnoho inspirace
zdraví lásku spoustu práce
nejste přece žádný vůl
to vám přeje váš vzorný stůl
Všichni se začali smát a bylo jasné, že básnička od šály nebude to pravé ořechové. Popelník se smíchy zakuckal, až z něj popel lítal na všechny strany. Elibeth se posadila na okraj kalamáře a přemýšlela. Po chvíli bezradného ticha se znovu obrátila na Deník 1972–1999: „Mohl byste nám prosím ještě něco přečíst?“ Deník 1972–1999 byl potěšen a opět začal předčítat: „14. 9. 1977 dnes jsem měl jít na film s Janem Werichem, ale nesehnal jsem lístky. Snad někdy příště.“ Deník 1972–1999 se uklonil a zavřel se. Kalamář se ozval, že je to s tím Werichem nějak podezřelé a že by tedy bylo nejlepší, kdyby se ten dárek týkal právě Werichova díla.
„No to je všechno moc pěkné, ale my vlastně ještě nevíme, jak by se ho měl týkat. Jan Werich napsal spoustu divadelních her, to jako máme tady hrát divadlo?“ řekla odevzdaně Elibeth.
Po pár vteřinách hlubokého ticha všichni propukli v jásot.
„Zahrajeme Karlovi divadlo!“ ozývalo se ze všech stran. Elibeth si požádala o klid a začala mluvit.
„Dobře, je to skvělý nápad, ale musíme se dohodnout, kdo to bude režírovat. Jestli si myslíte, že já, tak to teda musím upozornit, že já to neumím.“ celý stůl ztichl a každý přemýšlel. Najednou se z knihovny ozval malý sešítek: „Jestli dovolíte, já bych se režie ujal. Jsem sice mladý, ale jmenuji se Režijní poznámky k divadelním hrám Jana Wericha od Wratislava Solenského.“
Elibeth se nadechla, že něco řekne, ale tu se ozval kalamář: „Tak rejžo, co budeme hrát?“ novopečený režisér se prolistoval a dal hlasovat. Kdo je pro hru Balada z hadrů, kdo pro Těžkou Barboru a kdo pro Vest pocket revue. Nejvíce hlasů měla divadelní hra Těžká Barbora.
Hlasité předčítání
Skvěle jsem se bavil. Pěkné!