Jsem ztracená figurka od člověče nezlob se. Původně jsem byla modrá, v důsledku světové finanční krize jsem však zčervenala. Nikoli studem, ale hněvem. Takže jsem vlastně zrudla. Abych nezčernala závistí a nenávistí kvůli globalizaci, zvolila jsem pozitivní myšlení. Ano, zežloutla jsem. Jako řepka. Tím se přes biopaliva dostávám k životnímu prostředí, jehož ochrana mě bezprostředně ohrožuje. Jsem totiž z plastu. A to je také důvod, proč píši tuto esej (zatím nanečisto do písku). Zdůrazňuji ženský rod slova esej, neboť jsem coby figurka feministkou. Kdybych byla víčko od petlahve, propagovala bych svobodnou volbu pohlaví. Ještěže nejsem kolíček na prádlo. Hrůza pomyslet, co by ze mě bylo! Určitě mačo.
Takže k tomu životnímu prostředí: Především platí, že si ochranu životního prostředí nevymyslely figurky od člověče nezlob se, ale lidé, což je typické pro jejich sebestřednost. Žádnou figurku by něco takového v životě nenapadlo, neboť nežije a sama o sobě životní prostředí k ničemu nepotřebuje. Přiznávám, že bych tu bez lidí nebyla, ale ruku na srdce: Je to nějaká zábava být jejich hříčkou? Prosil se je někdo o postrkování z místa na místo, jak jim zrovna přeje štěstí? A to se ještě kolikrát stane, že těsně před domečkem musí chudák figurka zpátky na začátek! A co teprve, když se zakutálí a nějaká pečlivá hospodyňka ji vyluxuje nebo zamete do smetí! Za starých časů by ji s psími chlupy a drobky od svačiny hodili do kamen, vylítla by komínem a měla by pokoj. Bejvávalo. Dneska je to samá environmentální hysterie a kamna nikde žádný! Prý by se tím znečistilo ovzduší.
Povím vám, co se dělo se mnou, když jsem se konečně ztratila já. To vám byl cirkus! Až jsem z toho zezelenala. Ne, nedala jsem se konformně na ekologii. Jednak mě to znovu naštvalo (je zajímavé, že vzteky se dá nejen zrudnout, ale i zezelenat), a pak se mi také udělalo šoufl z toho cestování. Kdyby mě to nebylo chytlo hned v kontejneru, myslela bych, že jde o mořskou nemoc.
Napřed mě vytřídili. Že mě zbavili všelijakého neřádstva, to by pro tak slušnou holku nebylo konec konců špatné. Jenže jsem se dostala z bláta do louže. Dokonce jsem přišla do styku s několika kolíčky na prádlo! Určitě si dovedete představit, jak jsou na tom takoví kolíci s hygienou. Kdyby je aspoň opláchli! Zato jsem se dozvěděla, jak to chodí. Podřadný a nepoužitelný odpad se vyveze na skládky. Zůstává si pěkně doma, dokud lidé nepřijdou na to, co s ním. Už prý o tom přemýšlejí sto let. Někdy taková skládka sama od sebe chytne nebo ji někdo zapálí a pak prý hoří třeba i několik dní. Napadlo mě, jestli by pálení v kamnech nevyšlo nastejno a bez skládkování. Jeden špunt od termoforu mě však ujistil, že z hořících skládek nikdy žádné škodliviny neuniknou. Nedovedl vysvětlit, jak je to možné, ale přísahal, že to hasiči v televizi vždycky tvrdí.
Chtěla jsem vědět, co bude s námi a bylo mi řečeno, že nás povezou do světa. Do Číny nebo tam někam. Jeden z nejbohatších Čechů nás prý vymění za spoustu zbrusu nových věcí. Většinou z recyklovaného plastu. Nás prý také budou recyklovat a tak se možná někteří vrátíme, odkud jsme přišli. Vrtalo mi hlavou (jistě víte, že my figurky od člověče nezlob se máme hlavy), proč se všechny ty odpadky nelikvidují nebo nerecyklují hned na místě. Špunt od termoforu řekl, že to nejde, že by proti tomu lidé protestovali, protože se obávají znečišťování životního prostředí. Když se dozvědí o stavbě nějaké spalovny nebo recyklovny, hned se bouří, sepisují petice a někteří se dokonce připoutávají řetězy, aby překáželi. A i kdyby neprotestovali, tak že na to nejsou peníze, neboť se za ně postavily cyklostezky, rozhledny a tobogány.
A tak jsme jeli. Dokonce pluli: Zaslechla jsem něco o jachtě. Pak nás vysypali na obrovské haldy a my plni naděje v lepší budoucnost čekali, až na nás přijde řada. Jenže chudák figurka míní, a tajfun mění. Najednou se vám strhla taková čina, že nás to všechny smetlo do moře. Nejdřív jsem se lekla, ale pak to bylo docela fajn. Říkala jsem si, že by to chtělo nějaké klimatické změny, aby tyhle pohromy byly častější a dostalo se tak s koupáním i na ostatní plasty. Když ne na všechny, aspoň na ty lépe situované, co mohou cestovat.
Nyní si hovím pěkně na pláži, opaluju se doběla a čmárám do písku tuhle esej. Igelitová taška vedle mě pláče, že jí kámošku spolknul delfín. Napomínám ji, aby se uklidnila, že se kamarádce určitě nic zlého nestane, protože průměrná igelitka vydrží víc než průměrný delfín. Jistá si tím nejsem, ale útěcha nic nestojí a já se potřebuji soustředit na práci. Teď se pro změnu blíží želva. Tady fakt není chvilka klidu! Jestli mě ta potvora slupne, uvidí, zač je v Tichomoří ekologie! Jenom nevím, jak to dopíšu, když pořád někdo vyrušuje…
Environmentální esej
Četba díla zabere cca 5 min.
Hlasité předčítání
