Tyhle pásky musí dobře hořet. Jasně, že musí dobře hořet. Film je ideální k tomu, aby zažehnul něco, co nikdo nikdy neuhasí. Jen očima, až bude čekat, kdy bude po všem.
Když všichni diváci odešli, vypnul jsem promítačku, přemotal pásku, vrátil ji do regálu, vstal jsem a odešel. Nechtělo se mi domů, a tak jsem se rozhodl, že si sednu do sálu. Takhle večer uklízečky nepracovaly. Po večerních promítáních se sál uklízel až ráno. V celé budově zkrátka nikdo nebyl.
Sednul jsem si doprostřed hlediště a pozoroval šedé plátno. Přemítal jsem o tom, jak si najít ženskou a konečně se odstěhovat. Jenomže čím hlouběji jsem přemýšlel, tím víc jsem se začínal bát změny. A co když mě bude peskovat za to, že jsou mé věci na podlaze, nutit jíst bezmasá jídla, neustále po mě něco chtít? A co dítě? Na to jsem už vůbec nebyl připravený. Nechápal jsem ty rodinky jako z reklam. Jak můžou být šťastni ze všech těch problémů, které vyvstávají z jejich dlouhých a stereotypních životů a uslintaných a stereotypních dětí?
Zkrátka se to ve mně bilo. Nechtěl jsem být sám, ale společnost mě děsila. Dával jsem to za vinu kinu. Zní to bláznivě, ale v mé hlavě to dávalo naprostý smysl. Přece všechny ty rodinky jsem vídával právě tady. Byl to jejich kostel. A to, z čeho jsem měl prve radost, mi znechutili. Jak neúspěch mého rande, tak každodenní pohledy na rozjařené obličeje ratolestí a jejich rodičů, když se zrovna promítala nějaká kreslená blbost.
Už jsem si říkal, že vstanu a odejdu. Myšlenky jsem si trochu srovnal. Dostal jsem z toho všeho přemýšlení hlad. A když jsem se zvedal, plátno se rozsvítilo. Automaticky jsem se podíval do promítací místnosti. Viděl jsem, jak promítačka svítí. A za ní v okýnku stála silueta postavy. Vytušil jsem, že nejspíš půjde o ženu. Rozčílil mě tenhle vtípek a vyskočil jsem, že poběžím nahoru a tomu vetřelci to pěkně vytmavím. Musela určitě vypáčit dveře, protože jsem byl přesvědčený, že jsem zamykal. Vždycky zamykám!
Takže mě nepřekvapilo, že byly dveře sálu zamčené. Vytáhl jsem klíče, jeden z nich zasunul do zámku, ale nešlo s ním otočit. Zkusil jsem další, ale nic. Neseděl ani jeden. Zkusil jsem ještě další dveře, ale bez úspěchu. Zařval jsem neúprosnou výhružku směrem k okýnku, ale silueta se ani nepohnula.
A na plátně se začalo promítat. Černobílé postavy, černobílé okolí. Stromy. Listí z nich padalo na zem. Foukal vítr. Kmeny se ohýbaly jako šílené. Po vlhkém chodníku proběhla žena. Otáčela se za sebou.
Posadil jsem se.
Kamera ji pronásledovala. Šlo slyšet, jak těžce oddechuje. Její strach šel z plátna cítit až do morku mých kostí. Zachvátila mě panika. Když klopýtla a spadla na zem, zabolelo mě koleno. Podíval jsem se na něj, a měl jsem roztržené kalhoty, po kterých mi tekla krev. Žena vstala ze země a běžela dál. Hnala se městem a ječela o pomoc, ale její hlas nikdo neslyšel. Cítil jsem, že se z té scény dusím. Vyplivnul jsem na zem zelený hlen a sledoval, jak se zapouští do podlahy.
Snažil jsem se na plátno nedívat, ale pokaždé, když jsem odvrátil zrak, scéna se pozastavila. Něco mě nutilo sledovat dál. Strach mě svíral tak pevně, až se mi z toho kroutily prsty. Nesnesitelná zima chladila mé plíce. Skoro jsem viděl, jak se mi kouří od pusy.
Bomba