Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho genia loci. Vím, že ty, který mě míjej, o tom nemaj ani tušení. Nebudou mít až do chvíle, než bude pozdě. Ale do tý doby je ještě daleko. Teď je mým úkolem jediná věc: Nastavit jim zrcadlo. Vpít se jim do duší a otrávit je jedem reality. Protože oni už nic nevidí, neslyší, necítí – začínají bejt němější, než město samotný.
Ale město nespí, město všechno vidí a cítí.
A já s ním.
Narodil jsem se v okamžiku, kdy jsme my, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, přijali za svý pár vznešenejch žvástů a dali tím údajně vzniknout něčemu, co tu ještě nikdy nebylo. Všelidově se jásalo a slavilo, francouzský bublinky i jejich pančovaný nápodoby šly na dračku… V lepších rodinách se mluvilo o svobodě, v horších o nejistotě budoucnosti a v těch ostatních – který tvořily koneckonců většinu – o tom, co bude k večeři, jak bylo v práci a kolik stojí mlíko.
V našem městě na konci světa se tehdy bouchlo šáňo jediný. Můj děda ho šetřil na půdě ještě z doby, kdy ho přivez v šedesátým sedmým ze západního Německa. On ho chtěl prej otevřít sám, když se narodil v šedesátým osmým táta, ale zrovna v ten den dorazila taky bratrská pomoc. A děda, zamilovanej do vize „socialismu s lidskou tváří“, najednou zahořk a nechal se slyšet, že tu flašku neotevře do tý doby, než rozum nezvítězí nad lidskou blbostí a zkurveným bolševikem. Podle mě si prostě nechtěl pokaždý, když se napije Dom Pérignon, vzpomenout na pocit, kterej mu tehdy rozklepal tělo. Pocit totální bezmoci, když seděl s chlapama ten večer, kdy to vypuklo, v hospodě. Dal se tenkrát okamžitě do vymejšlení krizovýho plánu, jak z toho ven. Jenže jediný, co se mu dostalo za reakci, byla nezapomenutelná hláška Tondy Rozehnalů:
„Ser na to, Pavle. Vole – vždyť jsme stejně všem úplně ukradený.“
Pak zčistajasna přiběhla Marta – hostinská – s tím, že ho shání Anička – moje babička – z porodnice, že prej se narodil táta.
Jojo. Další duše zamčená do tohohle čarovnýho zámku jménem město někde uprostřed kopců, který nejsou dostatečně impozantní ani na to, aby jim kdokoliv, kdo někdy vykročil z bludnýho kruhu zdejší existence a zajel si aspoň na lyže do Alp, řekl hory.
Já toho nikdy schopnej nebudu. Překonat tu neviditelnou hranici, za kterou se rozprostírá svět, mít radost z poznávání novejch kultur, kterejch se v nejlepším případě jen tak letmo dotknete a v nejhorším si od nich přivezete nějakou hezkou nemoc. Dostat se na novou startovní čáru, od který se vám otevře pohled na spousty jinejch startovních čar. Milion voleb, milion špatnejch rozhodnutí. Prej tomu říkaj riziko života. Tsss. Ne, ne – za tou škrtnutou cedulí s názvem našeho malýho uzavřenýho světa se schovává akorát tak utrpení, nejistota a ještě větší nezájem, než ten, kterej naše generace dostala do vínku.
Nezájem a odcizení.
Ty, co přijdou, to budou mít ještě horší. My se totiž narodili v puse s dudlíkem a ruce – ty jsme měli prázdný. Až postupně se nám do nich dostaly pogy a digihry od čongů za pár kaček. Ještě dneska si vzpomínám, když mi rodiče ke čtrnáctinám koupili můj první mobil – třicet tři desítku! Hrál jsem tehdy hada celou noc. Ty po nás už se narodili s tabletem v jedný ruce a něčím, co začíná na „i“, v druhý. Krmený odjakživa lží, zahalenou závojem práva na vlastní názor. Jo, to my, když jsme se hádali o to, kdo je nejlepší pro Julču Hofmanovou, tak jsme si prostě dali do držky. Ona nás potom stejně všechny vypekla, protože nám tak nějak nedošlo, že bysme se jí měli ohledně toho zeptat.
No co, život šel dál.
Tolik k relativitě pravdy. Neexistuje. Existuje jenom ta nejsilnější – žádná jiná. V tom mám jasno už od doby, co jsem tehdy skončil se zlomeným nosem u doktora. Což už je dávno.
I když – zase tak dávno to není, jenže tady na konci světa se všechno stává tak strašně rychle minulostí…
Třeba Lunu otevřeli vlastně před pár lety.
Pomník konzumu, relikviář neonů – naše malý nákupní centrum, náš model ideální společnosti. Pozlátko štěstí s přijatelnou cenou pro středostavovskou šlechtu zaměstnanců korporátních monster, který tvoří práci pro práci, koloběh v koloběhu a u kterejch se ptát po smyslu jejich životů je stejně marný, jako ptát se Urobora, proč si žere vlastní ocas.
Postavili ji hned vedle ošuntělýho paneláku, kterej je tu od osmdesátýho sedmýho. Říkal mi to děda. Prej to tehdy naplánovali tam nahoře – v době, kdy už do toho dávno neviděl – a nadiktovali, co se má zbořit a co kde postavit, a vlastně nikdo netušil, co a jak bude, protože se stejně všichni soustředili hlavně na to, co kdy kde bouchne. Prej bylo až moc velký dusno.
I když tady u nás to zase tak tragický nebylo.
Neděle střídalo pondělí a pořád jsme se mezi sebou nenáviděli a milovali stejně, protože koneckonců – nic jinýho nezbejvá.
Dneska to začne. Manifest pro ty, co chtěj vidět. A mezi ně budou jednou patřit všichni.
S tou myšlenkou Karel položil batoh na zem vedle sebe, poklekl a vyndal z něj plechovku se sprejem. Protřepal ji s výrazem vojáka, který právě dokončil čištění a nabíjení samopalu, a přetáhnul si kapuci mikiny přes hlavu. Pak se dal do díla.
(…)
Julie:
ahojiiiik! 🙂
Petr:
Ahoj! 🙂
Julie:
pristi vikend chatickaaa – nechces taky?
Petr:
To víš, že jo! 😉 Kdo další jede? 🙂
Julie:
hele zatim peta, ivca, tran, milan, martina, katka, kata, nikola, lukas, oba vitkove a prochazkovi, ostatní zatím neodepsali
Petr:
Tyjo! No tak to se připojím o to radši! 🙂 🙂 🙂
Julie:
hele ale muzu te o něco mocinky poprosit?
Petr:
Určitě! O co go? 🙂
Julie:
prosimte, karlovi ani slovo. je divnej, my ho tam fakt nechcem. vis co, furt ty jeho kecy…
Petr:
Jasný, klidně, já se s ním stejně moc nebavím. 🙂
Julie:
oook, ja jen ze s nim sedis na fyziku, tak vis co, proste… 😉
Petr:
Neboj, pro tebe všecko :-* 😀
(…)
Dneska nevím, kde je Karlovi konec. Přesto si na něj vzpomenu pokaždé, když jdu do Luny. Vím, že tehdy, v sedmnácti, s námi všemi mlátila puberta a dělali jsme věci, na které jsme pyšní, jen když se nikdo nedívá. Anebo když jsou natolik šílené, že tvoří obsah dobrých icebreakerů. Julča pletla hlavy klukům, Milan psal básničky, Katka s Káťou pravidelně držely rekordy v počtu panáků za večer… Jednou přišly obě na odpolední vyučování tak mimo, že Káťa pozvracela jediný koberec, co jsme v učebnách na gymplu měli. Stala se z ní tehdy legenda, o které se mluvilo celé týdny.
Karel nezapadal. Měl pořád nějakou svoji pološílenou vizi, kam jsme se mu nehodili. Temný rytíř, hrdina, kterého město nechce, ale potřebuje… Možná, že skutečně teprve Nolan vyjádřil to, co si Kája o sobě tehdy myslel.
Je trochu ironické, že je to zrovna on, komu se odsud nakonec podařilo zmizet. Jenom ďábel sám ví, jestli našel eldorádo, nebo jenom o něco větší Petriho misku lidských osudů, než je ta naše. Snad skončil tam, kde ho netrápí ta naše uzavřenost.
Tady na něj ještě nějaký čas nezapomeneme.
Na něj a jeho jediné mistrovské dílo.
Až poslední dobou přicházím na to, že jsem mu možná měl naslouchat trochu víc, protože začínám odhalovat obraz, který se nám tehdy snažil načrtnout. Obraz, který si my z konce světa nechceme připustit.
Je pravda, že mu ho nejspíš pomohla namalovat sebevražda jeho mámy.
Všichni jsme se začali snažit ve zrychlujícím se post-světě nevydařeného Y2K někam utéct. Vybudovat si vlastní vzdušné zámky. Počítače nám k tomu začaly pomáhat a všechno, co přišlo po nich, jenom dokončilo jejich dílo.
Komu se nelíbily virtuální světy sociálních sítí, ten si mohl od reality pomoct jinak. Jako Karlova máma. Začala brát prášky, aby se jí svět zdál snazší. A jednoho dne to s nimi přehnala.
Karel ji prý našel.
Moderní Sněhurku, která místo jablka zvolila Xanax.
Jenže to jsou všechno dohady, zvěsti, které nikdo nikdy nepotvrdil. Přesto si z těch pár rozhovorů, co jsem s Karlem zvládl zažít, dodnes pamatuji jednu věc. Titul, který nám, po právu, přisoudil. Vtisknul ho do zdi paneláku, která svou bezútěšnou šedí hledí přímo do tváře Luny. Září na ní dvě slova:
ODCIZENÁ GENERACE
Hlasité předčítání
