Hlasy

Práce až nad hlavu. Sedím v kanceláři, tak jako každý všední den, a mé myšlenky patří jen jí. Plně soustředěn

na splnění úkolu jsem zcela odstřižen od vnějšího světa. Nic jiného nevidím, ani neslyším. Nikomu se nepodaří mě vyrušit. Vím, co je mým cílem a proč to vše dělám. Kolem mohou projít davy, ale já bych si jich nevšiml. Proč taky? Nic pro mě nyní není tak důležité jako moje práce. A pak mi náhle bleskne hlavou děsivý obraz. Manželka se uprostřed obývacího pokoje marně brání útoku násilníků a za dveřmi ložnice pláčou dvojčata probuzená náhlým hlukem a zoufalým křikem jejich matky.

Vytřeštím oči a prudce vstanu, až se kolegové leknou a směřují na mě ve vteřině svůj pohled. Zmateně se rozhlédnu, celé tělo mi polije studený pot, srdce bije, jako bych právě vystoupal do desátého patra. Pak se stejně nečekaně uvolním. Zlehka se zasměji a usednu zpět do křesla. Snažím se uklidnit. Ale no tak. Vždyť to přece není skutečné. Neudělám znovu tu tolikrát opakovanou chybu, za kterou mě má manželka za pološílence. Jak jen jsem se to naučil? Až tě znovu ovládne nezvladatelný pocit strachu o rodinu, a to zvlášť ve chvíli, kdy nemůžeš nijak zasáhnout, pak je vše v pořádku. Ta obava je jistě falešná. Nesčetněkrát jsi se už přesvědčil, že není skutečná, až můžeš takový závěr s klidem pokládat za pravidlo. Tak jen se podle něj řiď a zůstaň klidný. Vše je totiž v nejlepším pořádku.

Vracím se ke své práci, ze které mě mé běsy vyrušily. Už jim nepopřeji sluchu. Je nutné je vždy tímto způsobem potlačit a snad jednou pominou úplně. Věřím tomu stále silněji. I když musím uznat, že ony děsuplné bludy působí nadále dosti přesvědčivě. Vůbec se nedivím, že jsem jim byl kdysi schopen podlehnout. Vždyť koho by nevyděsil tak věrný obraz těch nejdražších v ohrožení života, zatímco vy si klidně vysedáváte ve vyhřáté kanceláři, a pro jejich ochranu před podobnou hrozbou neděláte vůbec nic. Nestydím se za své pocity. Podobně by měl smýšlet a reagovat každý zodpovědný manžel a otec. A jistě není radno takové přirozené reakce zcela potlačovat. Důležité je nenechat se jimi cele ovládnout. Je třeba zapojit rozum a zkušenosti.

Jak jinak se může projevit má láska k rodině než strachem o její bezpečí. Strachu se nebráním. Ze strachu strach nemám. Nechám si ho. Jinak to ani být nemůže. Snad i tak nějak se láska hlásí ke slovu. Strach předvede mému vědomí obraz možného ohrožení a je pak už jen na mě, jak zareaguji. Zda jej nezodpovědně nechám být, vymažu z hlavy, překryji jinou myšlenkou, nebo se jím budu zabývat. Pokud však zvolím druhou možnost a jako dobrý otec a manžel nemohu jinak, je nezbytně nutné nepropadat jeho přesvědčivosti a nepoddat se hysterickému záchvatu, který nikam nevede. Snad jedině do ústavu pro choromyslné a tedy pryč od mé milované rodiny. A jak bych ji pak mohl odtamtud chránit? Kdepak. Tudy ne.

Co si ale počne má žena? Jak se může sama útočníkům ubránit? Vždyť jich je tolik. A co bude s našimi dětmi? Jdou si pro ně? Nebo jen chtějí vykrást byt? I tak je celá rodina jistě v ohrožení. Cítím to. Copak mě můj instinkt někdy zklamal? No dobrá. Je třeba se uklidnit. Opět jsem popustil uzdu své paranoie. Ten dojem se tak věrně tváří jako odraz skutečnosti. Musím jej zkrotit! Jen s vypětím všech sil to zvládám. Krev se mi valí do hlavy, třesu se v křesle a křečovitě svírám opěradla. Nevydržím to! Musím něco udělat. Není možné nedělat nic. Nesvedu to. Za co bych pak stál? Rychle otvírám okno a nechám chladný vzduch utišit svou týranou duši. Není to lehké být hlavou rodiny tak vzdálené mojí starostlivosti. Už je zase dobře. Jsem na sebe pyšný. Zvládl jsem to. Překonal jsem své běsy. Až se vrátím domů, nesmím se zapomenout pochlubit. Manželka bude šťastná a spokojená, jak zodpovědného muže si to vybrala. Jak mu starost o bezpečí rodiny leží na srdci. A s jakým vypětím bojuje s vlastními démony, neboť se svou rodinou touží zůstat.

Ovšem to vše se stane, jen pokud je doma vše v pořádku. Není jistě projevem kapitulace před svými neduhy, když v klidu prověřím, zda je tam vše, jak má být. Nedá se nic dělat. Raději manželce hned zavolám.