Nalezení rovnováhy, protože vše se odvíjí od síly vůle, je o síle vědomého rozhodnutí dosažení harmonického života. Útěk před skutečností, otevřeností a poctivostí je přesným opakem. Hořící a padající Věž je symbolem útěku před skutečností, ztráty pozornosti. Věž symbolizuje právě pozornost, pokud si ji představíme jako pozorovatelnu. Mít dobrý rozhled znamená být pod ochranou, pokud se ovšem pozorování nezmění v jednání spojené se strachem, se skrýváním, s izolací, s ovládáním, s povyšováním se, se skrýváním skutečností, s nepřijímáním a popíráním skutečností, se strachem souvisejícím s (nevyhnutelnými) změnami a se ztrátou elitářských pozic, se ztrátou tváře či masky a materiálních jistot.
Bezmoc, tlak a násilí (sociální, politické a hospodářské souvislosti), zmatky a hněv může podkopávat a bortit pevné základy Věže, pozorovatelny, ale záleží také na tom, komu Věž patří
Zhroucení Věže může být také symbolem zhroucení stability vnějšího prostředí nebo v osobnějším měřítku může jít o nervové zhroucení či o předzvěst nervového zhroucení. Boj o přežití a vymáhání práv násilím a hněvem prostoupeným nezvladatelnými emocemi, kdy na druhé straně vidíme postoj „Já jsem ze všech nejlepší, potřeby a očekávání společnosti mě nezajímají“, vede k „obležení Věže“ a k ještě větší izolaci, a k dalším tlakům v boji proti nepoctivosti, a k dalším nepřístupným projevům nadvlády Ega.
Ve vyhrocených situacích, kdy selže porozumění a moudrost, je vždy doprovodným jevem oheň, energie násilného jednání je (zákonitě) „spalována“. Hořící Věž poukazuje na nerespektování zákonů života, zákonů o zachování či přeměny energie, zákonů akce a reakce. Blesk, který může způsobit oheň, nelze svalovat pouze na „zásah shora“. Zažehnutí ohně vzniká tam, kde dochází k nedorozumění, k hazardnímu a nezdravému jednání, kde dochází ke „tření protichůdných energií“.
Jakmile je zažehnut Oheň, a ve fyzickém světě je cosi hmotného i nehmotného „spalováno“, poté na chvíli přichází odlehčení, „osvícení“ problémů, uvědomění. Pokud však není tato společná chvíle „osvícení“, osvícení zlatým světlem, kterému bezprostředně předchází vnitřní bolest a úzkost, spojená s odstoupením Ega a materiálního vnímání světa, na jedné i na druhé straně, pokud nedojde ke klidnému a vstřícnému jednání u „kulatého stolu“, potom nemůže dojít ani k pochopení symboliky Věže, rozhledny či pozorovatelny vystavěné na pevných základech, ani k pochopení symboliky „padající hořící Věže“.
Hořící a padající Věž, (hněv a násilí „vybuchuje“ na různých místech světa, téměř vždy ve spojení s tou či onou náboženskou vírou), je symbolem či důsledkem „mentálních výtvorů člověka“, mentálních výtvorů všech zúčastněných stran. Tam, kde dochází k tření protichůdných energií, dochází k přeměně hněvu v zuřivost a k zažehnutí jiskry a vzplanutí spalujícího ohně. A v konečném důsledku není podstatné, zda dojde k zažehnutí jiskry úmyslně či neúmyslně, podstatné je, že jde o důsledek mentálních procesů člověka či společnosti. Vinou nerozumu nevyhnutelně dochází k „výbuchu“, a to směrem dovnitř nebo ven. Následuje záchrana „proudem vody“ – tam, kde převažuje mužský princip (oheň), přichází na pomoc (k ochlazení vzedmutých energií) princip ženský (voda). Pokud ten, kdo v hanbě či vzteku nesnese pohled na „zdrcené Ego“, nikdy nepřijme, že „staré“ někdy musí odejít, aby uvolnilo místo „novému“.
Falešný soucit projevený „našim bližním“ pevné základy nové Věže – pozorovatelny nevybuduje. Proč pozorovatelna? Věž také symbolizuje Člověka, jednotlivá patra věže symbolizují energetická místa fyzického těla – čakry. Oheň je symbolem životní energie. Hořící Věž odkazuje na styl života v zaslepenosti a nevědomí, na nevědomé jednání, na odcizení, které vede k rozpadu (soudržnosti, morálních hodnot), odkazuje také na neuvědomění si a odmítání temných stránek (člověka, života), a neschopnost postavit se jim „tváří v tvář“ (například naučit se používat hněv konstruktivně, neobracet například své emoce a pocity proti sobě ani proti druhým). Je to lidská energie, jsou to slova, city a emoce, které mají sílu stavět a budovat, nebo bořit a ničit.
Kdo tahá za nitky našeho času? Kdo slibuje na konci časů spásu? Kdo obává se vlastní temnoty a ozvěny tajemných vnitřních hlasů? Kdo nevidí světa krásu? Slunce v lánech zlatých klasů? Kdo nevidí lidskou tvář v kamenné růži i v horském plesu…?
Jako lidstvo stojíme na vrcholku hory a shlížíme na svět, můžeme hodnotit a bilancovat, ale také nemusíme, bilancování se tak jako tak dostaví samo od sebe
Transformace je ve stavu završení důležité etapy, vše je o odpovědnosti, komunikaci, sebevyjádření. Není až tak důležité, zda se ocitneme na vrcholku hory, nebo na nejvyšším patře dvaceti dvou poschoďové symbolické Věže, jde o to, zda dokážeme v hlubokém uvědomění shlížet na svět jako na celek a vnímat duchovní podstatu života, člověka a lidskosti. Je však podstatný rozdíl v tom, zda symboliku Věže pojmeme jako bojové opevnění, nebo jako rozumné (nikoliv ve smyslu pouze rozumovém) nahlížení na svět. Zvolíme-li skrývání se ve Věži, která nás má ochránit před vnějším světem, podstupujeme útěk před skutečností a bez víry v sebe necháváme své sny rozpadnout v prach. Věž splní svůj účel, pokud se staneme Pozorovatelem a dokážeme shlížet na Svět jako moudrý poustevník. Symbolická Věž se nesmí stát místem, kam se ukryjeme plni strachu, abychom se izolovali od skutečnosti a popírali v sobě božské, tvořivé Já. A naopak, pokud zůstaneme bezradně stát pod Věží, ublížení a rozzlobení, nesmíme se nechat vtáhnout pod vlastní božskou úroveň silami, které se shora snaží elitářským způsobem ovládnout svobodné vnímání i jednání, povyšují se a vyvyšují, jednají z pozice moci.
Poustevník se vydává z hlubokého údolí krok za krokem na vysokou horu, projevuje tak odvahu z neznáma a víru v sebe sama
Vědomě shora vnímá pohled na sebe sama, pohled do ZRCADLA, jímž je také okolní svět. Poustevník je vědomě spjat se zákony času a prostoru, tento archetyp se v duši člověka projevuje jako neviditelná substance moudrosti, říká nám, že zkoušky na cestě životem jsou tu proto, abychom si z nich vzali ponaučení. Radí nám propojit racionální myšlení s emotivním cítěním, hledat inspiraci a nepřehlédnout žádné vhledy na cestě životem. Učí nás stejnou měrou dávat i přijímat lásku a dělit se o Duchovní Světlo s druhými. Vše je především otázkou vnitřní volby, která se projeví ve vnějším světě. Stejně tak můžeme jako individuality, nebo jako celek, „bezhlavě skočit z věže“, ale musíme vzít v potaz, že můžeme tvrdě dopadnout na hlavu, především pokud se nevzdáme touhy po moci, nebo materiálního pohledu na svět. Věž je v podstatě vybudovaná z velice tvárného materiálu: z našeho přístupu k životu, z osobní víry a správných životních přesvědčení, nebo ze zastaralých, již nefunkčních dogmat. Symbolika skrytá v pohádkách, kdy se hlavní postava ocitá v žaláři skrytém ve věži, představuje nesvobodu budovanou nevědomostí.
Pomyslné ruce boží pomyslně procházejí shora, skrze oblaka Kolektivního Vědomí (morfická pole), a nabízejí pomoc a porozumění, třebaže v lekcích, které nás mají něčemu naučit. Pomyslná boží ruka však nikoho netrestá, říká nám, že existuje vyšší síla, kterou si můžeme uvědomit, je to síla Světla a Lásky. Věž také představuje naše vyšší Já, vyšší cíle, vyšší stavy vědomí. Věž si můžeme představit jako odhodlaného člověka, stojícího v plném uvědomění v samém středu svého srdce, v tom případě v pravé ruce drží svítilnu, a jako poustevník svítí na cestu sobě a svým bližním. Je uzemněn a plně zakořeněn a spojen se zemí i se Zemí, stojí na pevných základech, slova, která jsou stavebním kamenem jeho života, volí uvážlivě a střízlivě. Nenechá se vyvrátit z kořenů, ustojí každou vichřici a nezboří se pod tíhou strachu.
Rozhlédneme-li se krajinou života, uvidíme mnoho věží i Věží kolem sebe, ty, které jsou vystavěné z pevného materiálu, splní svůj účel. Ty, které jsou postavené pomocí slepého nevědomí, můžeme vědomě zbořit a na jejich místě postavit od základu nový svět, a zároveň se naladit na vyšší energetickou hladinu. Zboření starých dogmat a uvědomění si našich temných stránek pomůže rozproudit novou plodivou životní sílu. To, co stagnovalo, může být uvedeno do pohybu. Je otázkou osobní volby, zda zvolíme zdravou průbojnost nebo agresivní, neférové jednání. Správná volba se nachází uprostřed mezi citovou rozvahou a intelektuálním přístupem. Musíme také vědět, že v každé bouři se obyčejně zjevují záblesky pravdy, které nelze donekonečna přehlížet. Bouře ve vzduchu slibují změny, někdy překotné, jindy poklidné, ale doprovázené také blesky pocházejícími jakoby z čistého nebe. Za tyto blesky není zodpovědné samo nebe. Jde o vystřelené (mentální) šípy, které se jako bumerangy vrací zpět.
Hermetické, pravé, nepřekroucené duchovní principy platí, aniž bychom si to vždy uvědomovali, božská magie je všude kolem nás i v nás, ať už v její sílu věříme nebo ne. Ne veškeré dění ale může jednotlivec ovlivnit, především v toku událostí celosvětových – řetězec informací a zdroj informací je utvářen a formován řetězcem myslí sedmi miliard lidí. Proto nezoufejme, nepodléhejme strachu a obavám, pokud se ve světě odehraje cokoliv, co prozatím nedokážeme silou kolektivního vědomí zcela ovlivnit. Pozitivní síla kolektivního vědomí bude i nadále posilovat a síla SLOVA poroste, díky otevřeným srdcím, jejichž energie je stále silnější a plodnější, vědomější a také hravější. Naplníme-li vlastní vědomí novou moudrostí, nevšedními vědomostmi, Světlem a Láskou, posílíme kolektivní uvědomění, jehož jsme každý jeden z nás nedílnou součástí.
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Hlasité předčítání
