I. Dobré ráno
Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtvý. Přinejmenším si tak alespoň připadal – Ležel na zádech jako hromádka rozlámaných kostí a když zkusil trochu nadzvednout svou těžkou, rozbolavělou hlavu, v celém těle mu to zarachotilo. Uviděl bledé, plyny nafouknuté břicho rozdělené několika obloukovitými jizvami, které zůstávají po zašití hlubokých ran. Jeho, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké, kostnaté končetiny se mu bezmocně povalovaly kolem těla, taky jakoby jen ledabyle přišité.
„Co se to se mnou stalo?“ pomyslel si nahlas tak skřípavým a slabým hlasem, že to znělo, jako by promluvil někdo ze záhrobí. Nebyl to sen, stejně jako Řehořův pokoj z nevalně proslulé povídky Proměna od Franze Kafky, i jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Ne náhodou vedle něj na nočním stolku pospávala rozečtená sbírka právě Kafkových povídek, kterou tu kdysi (už ani nevěděl kdy) před spaním odložil. Nad ní se na stěně tiše a hrůzyplně vznášel obraz Saturna, který v krvavých ústech třímal zakrvácenou ruku jednoho ze svých synů, jehož právě požíral.
Jiřího pohled se pak od jeho oblíbeného obrazu od Goyi těžce obrátil k oknu a pošmourné počasí – nepršelo, jen vše zastiňovala nesnesitelně hustá mlha – ho naplnilo nikoli pouze melancholií, ale docela Strachem. Nejradši by to všechno zaspal a zapomněl na celé to šílenství, za takových znepokojivých podmínek a v jeho nynějším rozbolavělém rozpoložení to bylo ale naprosto neproveditelné.
Začal se pomalu a namáhavě po hřbetu sunout dozadu k čelu postele, aby se mohl lépe napřímit. Pokaždé se ale svezl trochu zpátky, jeho tělo jako by se smýkalo po tenké vrstvě čehosi sliznatého pod ním.
„Proboha! Co jsem to zas včera vyváděl?“ Vůbec nic si nepamatoval. Připadal si jako ztělesnění kocoviny. Jako by ho včera něco rozervalo na kusy a znovu nesprávně poslepovalo. Jako by v opileckém deliriu provedl něco nevýslovně ohavného…
Když se konečně po několika úmorných minutách bolestivého přemáhání docela narovnal, zavalila ho nová vlna marnosti a neštěstí, doprovázená nicméně roztomilým, roztouženým zábleskem vzdálené, mlhavé naděje – Elektronický budík vedle postele totiž ukazoval PÁTEK, 4. 8., což pro Jiřího znamenalo více než jen další dlouhý únavný den všední nesnesitelné rutiny, směsice práce, úklidu a nezbytného nákupu a příprav na víkend a na zítřejší oslavu bratrancových narozenin… ale především PÁTEK, který se vždy nesl ve znamení Hostimila!
Ach, HOSTIMIL! Ta nejprohnilejší, nejpochybnější a nejzapadlejší putyka v celém Městě (která se paradoxně prezentuje jako „čajovna“). – Jiří tam s přáteli nad škopkem nepříliš dobrého piva tradičně zakončoval každý úspěšně dovršený pracovní týden. A že to byly vždy pořádně bujaré oslavy by vám potvrdil kdokoli z nich, kdyby však nemívali tak silné kocoviny, že si z toho obvykle nikdo z nich vůbec nic nepamatoval.
Upřímně, z toho, jak byl Jiří dneska rozbitý, by přísahal, že tam byl zrovna včera. To byl ale nesmysl! – Ne že by jiné dny nepil, v celém týdnu běžně chodívali po různých hospůdkách decentně zapíjet každý úspěšně dovršený pracovní den, Hostimila si ale vždy nechávali až na úplný závěr – jako tu nejsladší plesnivou třešničku na smrdutém, pivem nasáklém dortu.
Byla to jeho jediná kratochvíle, která jej (tedy samozřejmě kromě potupných sociálních povinností) dokázala v pátek ráno vytáhnout z postele, či dokonce i z hrobu. A tak se přes veškeré útrapy, které se běžně spojují s posmrtným „životem“, těžkopádně vyhrabal zpod peřin, zapřel se do dvou ze svých čtyř rozbolavělých končetin, vztyčil se na nich jako hřebík pokřivený nepřesným úderem a znovu se po nich směle vydal vstříc tomu nezřízenému, hýřivému, pijáckému dobrodružství.
V srdci jej ale tížila nepostřehnutelná, hrůzostrašná předtucha gargantuovských rozměrů.
Jiřího první kroky směřovaly rovnou do koupelny, ke zdroji životadárné mízy pramenící z posmutnělého, rezavého kohoutku hluše trčícího nad bledým, zaneseným umyvadlem. Klopýtavě se tam trmácel, jako trosečník na poušti ženoucí se za fata morgánou – v ústech měl sucho, jako by se nenapil už celou věčnost. Jeho zrak, stále ještě slepený a rozpatlaný nedostatkem odpočinku, mu vynahrazovaly ztuhlé a nemotorné ručičky, kterými šmátral všude po nábytku kolem sebe. Stejně ale nakonec zakopl o práh u koupelny, silně, div si neurazil palec. Bolest ale necítil, rychle dobelhal až k umyvadlu, zakroutil kohoutkem a velkými hlty začal chlemtat vodu, která se s rachotem a pištěním vyvalila odkudsi z neznámých temnot vodovodního ústrojí. Voda byla smradlavá a nechutná, železitá, skoro jako slaná mořská voda na bahnem pokryté pláži, Jiří se jí ale vzhledem ke svému umrlčímu stavu nemohl nabažit.
Jakmile ukojil svou nejzákladnější potřebu, opláchl si i samotný obličej. Znovunabytý zrak mu v prázdném zrcadle přišpendleném na stěně před ním vyjevil jeho prastarou, zapomenutou, dvaatřicetiletou tvář a oči, které viděli více, než by si jeho chabá lidská paměť vůbec kdy byla schopna zapamatovat. Čelo měl svraštěné jakýmsi neznámým smutkem, plné hlubokých vrásek vytesaných rychlým duševním stárnutím. Líce byly bledé, bez života, jeho výraz neříkal nic a černé oči naplňovala temná šeď, stejná, jaká se tento den zlovolně plížila za okny. Nad nimi se jen bezvládně vznášel pár vypelichaných obočí, nos mezi nimi byl studený a také jaksi nesprávně připevněný, jako by tam snad ani neměl být. Rty měl namodralé, ztuhlé a povadlé a jeho kolísající dech, měl-li vůbec nějaký, nezanechával na chladné zrcadlové stěně vůbec žádné stopy. Učesal by si i vlasy, kdyby teď nepůsobily jen jako nastřelená černá paruka mdle splývající a opisující jeho tragický obličej až po špičaté lícní kosti, která vytvářela dokonale ladící odpudivý rám tohoto celkově katastrofického vzezření. Cosi v jeho výrazu mu silně připomínalo onen strašidelný obraz Saturna oplývající jednu ze zdí v jeho pokoji.
Ještě jednou si oči pořádně opláchl, ale příliš se nezměnilo. Tutéž vodu si ještě naplácal na podpaží a propadající se hrudník (což mělo symbolizovat jeho „ranní sprchu“) a rychle vyrazil vstříc toaletě, vykonat tu druhou z nejzákladnějších životních potřeb. Přijímat a vylučovat – neporušitelný zákon a podmínka existence lidského těla, mysli a veškerenstva vůbec.
Po tomto zážitku se už břicho nezdálo být tolik nafouklé a ruce a nohy teď v poměru k němu nevypadaly až tak moc kostnatě. Celá jeho tělesná konstituce ale stále působila přinejmenším groteskně a nepřirozeně, jako polámaná a již nepotřebná marioneta, kterou její loutkář zhnuseně pohodil kamsi do špinavého kouta, kde zkomolená vyčkává na svůj další výstup. – Pomalu se už začínaly probouzet i jeho ostatní potřeby a tak jeho další kroky vedly shrbený hřbet z toalety rovnou směrem do kuchyně.
Zbytek ranní rutiny už byl stejný jako naprosto každé všední ráno. Nacpal do sebe oschlý rohlík, který nešmátral zapadlý kdesi vzadu ve spižírně a naráz jej zapil už studenou, snad ze včerejška nedopitou kávou. Čištění zubů nevěnoval absolutně žádnou energii. Poté se šel převléct do šedého pracovního obleku, který ležel pomuchlaný na židli u nohou postele. Praskalo mu při tom v celém těle, klouby lupaly, svaly skřípaly a páteř obratel po obratli prudce vystřelovala ostrými ranami napříč šlachami a vnitřnostmi, ve kterých mu skučivě probublávala neurčitá směsice čehosi doposud nestráveného. Oblékl se však nereálně rychle, stihl si i nasadit své oblíbené zlaté hodinky s vyrytým drobným srdíčkem a iniciály J. H. z dob, kdy ještě mohl milovat – Ach Markétko! Kdy že to vlastně bylo?! – , pak popadl svůj omšelý pracovní kufřík, vklouzl do již předvázaných bot a s zabouchnutím dveří se vyvalil do chodby. Ani zamykat se neobtěžoval, jako by tušil, že to nemá žádný smysl. Že nemá už co ztratit.
Těžkopádně kráčel potemnělou chodbou po schodech dolů kolem tichých, prázdných bytů prostých známek života uvnitř – krok za krokem, schod po schodu, stále níž a níž, pomalu uzavírající nekonečný cyklus hrůz a neštěstí všedního života, ve kterém byl lapený. Krok za krokem, schod po schodu, stále níž a níž… skoro až do pekla.
A celou dobu ho na mysli tížilo nesnesitelné déjà vu.
Hlasité předčítání
