Z relativního klidu se však najednou dostávám znovu do paniky. Bílá světla přede mnou totiž zhasla. Jdu dále pár kroků potmě, ale zastavuje mě děsivý ostrý zvuk znělky, znělky, která se trochu podobá znělce rozhlasu z městečka, ve kterém bydlím a od kterého jsem vzdálen podle mých propočtů asi kilometr. Je to opravdu úvodní znělka, ale ne rozhlasová, nýbrž úvodník vizuálního, světelného děje dvou pestrobarevně světélkujících medúz pár metrů přede mnou. Kde se tu vzaly, to netuším. Medúzy jako by tančili ve vzduchu od stěny ke stěně, zlehka a volně. Přibližují se pomalu ke mně a já ustupuji pozadu přibližně stejnou rychlostí, jakou se blíží. Nechci být žehnut ani jinak poraněn a tak mé kroky nabírají na rychlosti. Otáčím se, chci rychle běžet zpátky, ale nejde to, něco mě chytlo za ramena. S hrozivým úžasem sleduju několik centimetrů přede mnou právě zjevenou světelnou bytost. Ta jakoby tvarově právě vypadla z nějakého nepovedeného kubistického portrétu. Jen její barvy jsou poněkud surrealistické až psychedelicky syté. Pěti-úhelníková růžovo a fosforově zelená hlava a jedno černé oko podobné lidskému, jen o trochu větší, které na mě neustále mrká. Ústa, nos a uši nejsou vidět. Jestli je bytost má, tak jsou nezřetelné. Podobné barvy jako hlava má i nepravidelně čtyřúhelníkové tělo. Jen je tu navíc ještě blikající a točící se oranžový trojúhelník s černými tenkými přímkami zhruba veprostřed hrudi, jestli se dá vůbec o hrudi hovořit. Nohy a ruce jsou také sytě oranžové pokryté tentokrát tenkými fosforově zelenými čarami a spirálami, avšak poněkud chaoticky. Nemají však koleno respektive loket ani prsty. Jsou to pouze podlouhlé obdélníky a právě jeden z těchto čtyř obdélníků se dotýká mého ramene. „Kdo jsi?“ Ptám se zmateně. Oko se úplně zavřelo…
Nohy se mi odlepily od země. “Co se to děje?”, ptám se v letu. Vystřelil jsem od země jako raketa a nyní se vznáším několik desítek metrů nad stromy. Můj psychedelicko-kubistický společník je tu se mnou, nemluví, má oko zavřené a ukazuje obdélníkovýma rukama směrem ke hvězdám. Jako by mě chtěl naučit všechna souhvězdí. Vydává přitom, a to nevím odkud, podobné zvuky jako malé dítě, když se učí mluvit jen trochu hlubším tónem. Je to úsměvné až komické a zároveň zvláštní. Věci, co se mi dějí, mi celou dobu připadají hodně zvláštní, vyhrocené až do absolutní podivnosti. Teď jako by divnost dostala čtvrtý rozměr. To, že je právě jasná obloha, i přesto, že před několika minutami, možná hodinami to vypadalo na déšť, mi přijde oproti jiným neobvyklostem zvláštnost takřka zanedbatelná. Mnohem podivnější je fakt, že jsem neuvěřitelnou rychlostí prolítl kopcem a vůbec jsem necítil strop, kameny, či zem. Nemám ani škrábnutí, odření, ani mě nebolí hlava. Že by se tunel otevřel ze shora? Uvažuji. Do úst se dere slovní zkratka: „DMT“. Nicméně všímám si, že kolem kubistické bytosti se objevily také staré známé medúzy. Co je tu však nové a nahání mi hrůzu, je deset malých bílých hadů. Jakoby osud přivolal zvíře, kterého se nejvíce štítím. Sice jsou to hadi v netradiční barvě, ale to mě vůbec neuklidňuje ba naopak. Bílí hadi vypadají děsivěji než černí, stříbrní, hnědí či zelení. Medúzy a hadi se blíží pomalu ke mně. Můj společník Futukubsur – tak jsem ho totiž pojmenoval, jelikož v něm shledávám i prvky futurismu – otáčí hlavou kolem dokola a zběsile mává rukou. Jeho spirály a čáry na rukách a nohách světélkují různými barvami. Doufám, že to neznamená… Znamená. Pod nohama se mu vytváří vzdušný vír a obrovskou rychlostí stoupá ke hvězdám. Zhruba po pěti vteřinách vidím na obloze jen letící světelnou tečku. Medúzy a hadi už jsou skoro u mě a na mě jdou mdloby. Najednou však ucítím jemný dotek na temeni a cítím, jak padám rychle dolů. Na chvíli se z mdlob probouzím, ale ihned zase do nich upadám. Tajemná síla mě vyprostila ze spárů smrti žehem a jedem, aby mě usmrtila pádem na zem. Cítím jemný dopad na kolena. Otvírám oči. Medúzy a hadi kolem mě nejsou. „Uff.“ Oddechl jsem si.
Hlasité předčítání
