Probouzím se celý polámaný a pohmožděný na louce ležící na břiše. První co zjišťuji je, že je den. Jen pár centimetrů přede mnou totiž vidím několik rostoucích magických hub. Kručí mi v břiše, ale tyhle houby si fakt nedám. Zjišťuji, že baskytara leží pár desítek centimetrů napravo ode mě. Vstávám a před sebou vidím vesnici v údolí, vesnici, kam jsem měl namířeno na malou soukromou párty. Otáčím se a vidím kopec, pod kterým jsem prošel. Slunce je zatím schované za tím kopcem, uvažuji. Takže to vypadá na ráno. Žádnou bránu, či vchod do tunelu však nevidím. Namožený palec bolí hodně, ale cejtim i bolest po celém těle. Naštěstí to vypadá, že nemám nic zlomeného a můžu chodit. Šmátrám po kapsách a zjišťuji, že mám pouze šrajtofli, kapesník a pár zmuchlaných papírů, které jsem zapomněl vyhodit. Nějakou daň si tunel přece jen vybral. Ještě, že mám aspoň tu peněženku. Mám v ní totiž všechny doklady. Do vesnice je to zhruba půl kilometru a je pro mě nejlepší možností jít tam. Kámoš bydlí přímo na návsi a určitě mi dá něco k jídlu. Možná bude ještě probíhat u něj párty. Kontroluji baskytaru a zjišťuji, že to taky trošku schytala. Zlomená však není a vypadá to, že na ní půjde ještě hrát. Beru jí na záda a modlím se, aby se mi cestou už nic nepřihodilo, a děkuji Bohu za to, že jsem přežil.
Cesta ubíhá rychle, i když jdu kvůli pohmožděninám a zraněním dosti pomalu. Pořád myslím na to, co se mi stalo a nedává mi to žádnou logiku, žádný smysl. Dokonce chvíli uvažuji nad tím, že jsem před tím, než jsem se dostal do tunelu, nekouřil trávu, ale nějakou jinou novou halucinogenní drogu. Tyto myšlenky však záhy zamítám také proto, že chuť trávy přece poznám. Bylo to přeci tak reálné. Musela to být skutečnost, opravdová transcendentní událost. Vím to a viděl jsem to na sobě v odřeninách, pošramoceních a na naraženém či zlomeném palci. I na baskytaře bylo vidět, že mi prudce spadla na zem, když jsem byl omotán kořeny.
Zhruba po 20. minutách chůze jsem ve vesnici a chvíli na to u kámoše statku. Zvonek nemá a branka je pootevřená, tak procházím na dvůr. Všude je ticho. Doufám, že nebudou všichni spát. Otvírám dveře do baráku. Poté procházím chodbou a mířím do velké světnice, kde se konala ta malá soukromá párty. Už na chodbě slyším nějaké hlasy a jsem za ně velmi vděčný. Otevírám dveře do světnice a vidím dva kámoše, jak sedí proti sobě, popíjejí pivo a povídají si. Jeden z nich, Petr, je majitelem statku, pořadatel párty a zároveň frontman naší kapely. Sedí na indoorové lavičce. Proti němu sedí na kanapi Martin, krutej hipízáckej pařmen z Volar.
„Zdravím vás.“
„Čau. Sakra, já jsem se tě málem lekl. Jak to proboha vypadáš? Co jsi dělal?“ Ptá se Martin.
„Když vám to budu vyprávět, stejně mi neuvěříte.“ Kroutím hlavou.
„Měl by sis umýt obličej. Vypadáš jako by si to reggae bral příliš vážně.“ Směje se Petr.
A dodává: „I přesto, že si na koncertu nebyl. Nakonec to za tebe odehrál Honza. Docela mu to šlo. Musíš nám vyprávět, co se ti stalo. Nás by to zajímalo.“
Hlasité předčítání
