Jak osamělá má cesta byla.
Kouzlo těch let mizelo pozvolna, aniž by se však kdy zcela vytratilo. A jak to tak bývá, on sám si toho všiml až po letech. Propast, která jejich přátelství nejprve jen drobnou puklinou narušila, začala se nenápadně rozšiřovat. Povinnosti, noví přátelé, stále zvětšující se svět kolem a roky běží. Tak ocitla se společnice na čas na druhém břehu a nakonec na dně zapomenuté bedny zasypávané prachem a špínou. Povinnosti, přátelé a nové končiny přicházejí a míjejí, ale pevná vzpomínka, byť zapadlá, na kdysi nepostradatelnou přítelkyni, přetrvá. A nejen to. S nabytými zkušenostmi a neúnavně útočícími malichernostmi, jimiž je život přeplněn, stále častěji vzpomínal na ty společné roky a den za dnem si zřetelněji uvědomoval, co že ono přátelství zrodilo v jeho mysli. Jak cesty, jimiž spolu prošli a každičký z příběhů, který společně sehráli, posunul o něco dál hranice jeho představivosti, a jak si díky tomu všemu zvykl na cokoliv neobvyklé až nezvyklé a sám tomu odhodlaně pomáhal na svět. Když jiní si ťukali na čelo a hleděli úkosem, on se cítil jako doma. Nevšední řešení a osobité vize, to vše mu bylo pak zcela vlastní. Vybočoval tak z řady a bylo mu stále jasnější, že je to jen díky staré dobré přítelkyni. Mnohokrát se k ní již chtěl vrátit, avšak falešné zábrany dospělosti, z kterých je tak těžké se pro zvyk vymknout, i jemu ztěžovaly učinit ten krok. A tak museli na den shledání čekat oba tak dlouho. Ani jeden z nich nestal se však toho důvodem. Na svět tedy musel mezitím přijít někdo další, kdo se o to, ač dosud zcela bezmocný, postará.
—
Tak je to on! Můj malý nevinný společník!
Jak hluboko zapadl jeho obraz v propadlišti času. Život v temnu kartonové cely se vlekl a vzpomínka na šťastnou dobu věrného přátelství stávala se stále matnější. Již jen málo chybělo, aby začala pochybovat, zda to vůbec byla pravda. Tvář mohla zestárnout, úsměv však zůstal. Se stejnou opatrností jako kdysi vysvobozuje ji z letitého zakletí a dává zas okusit teplo slunečního svitu. Snad se vše vrátí. Snad budeme zas spolu. A naše společná dobrodružství již nic nepřeruší. Není důležité, co dosud stálo mezi námi. Proč jsem strávila celé věky ve tmě špinavé bedny. Jen díky síle náhlého shledání je to vše nadobro zapomenuto. Co však se děje? Kam jen to se mnou kráčí? Copak už nemůžeme být jen spolu sami dva? Cožpak je nám třeba třetího? A kdo že to vlastně má být, ten povědomý kluk, který nás napjatě očekává v našem starém dětském pokoji? Některé kolegy a kolegyně jako bych poznávala. Ano, i ostatní tu jsou. Jak jen zestárli. Zřejmě se již čekalo jen na mě. A nyní mě již můj navrátivší se společník s téměř posvátnou opatrností znovu bere do rukou a představuje onomu nedočkavě si poposedajícímu chlapci. Vypráví mu o mne. O nás. Co vše jsme zažili. Mluví prostě. Ale vábivě. Chlapci očka jen září. Stále jasněji. Ano. Jako by se na cosi těšil. A již mě v náručí svírá!
Hlasité předčítání
