S citem, přesně jak mu otec řekl. Nebylo třeba nic dlouho vysvětlovat. Snad by za jiných okolností jednal zdrženlivěji. Tatínek však věděl, jaká slova volit, aby ve zvídavém synkovi zažehl plamínek zájmu. Stále pečlivěji prohlížela si zkoumavá dětská očka novou společnici a už si ji nese stranou, o tatínkovi již snad ani neví, stejně jako o světě a zvolna mizí na nové cestě za první z devatera hor. Čas se krátí a princeznu je třeba kvapem zachránit. Ba ne, tak zkušeného hrdinu, jako je tatínek, přeci musí sem tam přizvat. A on se jistě rád připojí. Konečně k tomu dostane příležitost. Jak je to dávno, co naposledy směl. Teď však jen tiše odchází, zavírá za sebou dveře pokoje a ponechává syna tam, kde je mu nejlépe. V té správné společnosti.
A jak se hrdinná dvojice noří stále hlouběji do zákoutí světa, jenž společně staví, chlapcova budoucnost se pozvolna mění. S každým přemoženým drakem a polovinou království mu odměnou danou, prostě s každým zdolaným úskalím, které se jim stavělo do cesty, se v čase tam daleko vpředu jedna za druhou bortí černé věže všedního vnímání života a vesmíru a hradby pohodlných návyků, jejichž následování zajistí pevné místo v lidském společenství, se rachotem hroutí. A tak malý hrdina bezděky otvíral oči hledě do skutečného světa nezkresleně bez mnohých clon a filtrů, jež řadě dospělých již vidění dávno zastřely. Však se mnozí příliš nebránili. Není významné, že pohádková dobrodružství promění se časem v příběhy fantastické, snad o něco zralejší. K tomu dojde jen na jejich povrchu. Jádro zůstane stejné, ať jde o výpravu za sedmero jezer či na povrch vzdálené planety. A věrná společnice mění svou formu pružně podle potřeb prožívaného příběhu. A jak slíbeno, tatínek čas od času rád rozšíří řady synkovy družiny a vrátí se tak do dob věrného přátelství s dědičnou přítelkyní, aby alespoň na několik vzácných okamžiků opustil ten veledůležitý svět velkých jako malé děcko, kterým stále je. Zanedlouho se však do něj musí vrátit. Není smutný. Odchází za maminkou, a zatímco je v mysli napůl ještě v jiné galaxii, poměřuje z té výšky význam malých denních strastí a svárů. Vše je mu jasné. Z jeho tváře se tak nevytratí úsměv, který si odnáší z dětského pokoje. Je šťastný. Družina ani posádka vesmírné lodě se ale za ním neohlédne. Pokračuje ve své misi. Mají co na práci! Snad oslaví úspěch. Snad alespoň něco z nabytých dovedností, které si chlapec osvojí na dalekých cestách, nezapadne v jeho mysli a celou svou mocí zabrání mu zařadit se v šedivý zástup zralých vševědů šourajících se jeden jako druhý vyšlapanou stezkou života sešňerovaného pohodlně bezpečnými vzorci předepsaného chování. Jak lehko se jim člověk podvolí. Nic z toho, co v sobě s pomocí své milé vybudoval, nesmí si nechat tím veleváženě rozumným dospěláctvím vzít. Třeba nevykoná žádné světoborné skutky, na tom přeci nezáleží. Stačí mít oči otevřené, dohlédnout až tam daleko za horizonty, které mu rozšířila, a žít prostý poctivý život. Však to dá práci! A možná za čas i on se pro dávno odloženou společnici vrátí, aby ji předal dál. Uvidíme. Vždyť ví, jaký je její úkol. Bude tedy připravena. A bude čekat.
Hlasité předčítání
