V jednom mlýně žila ovdovělá mlynářka s dospělou dcerou; a jak už to tak bývá, v tůni pod blízkou vrbou přebýval vodník, který se do děvčete zakoukal. Protože ani jeden z těch dvou neměl lepší vyhlídky, dali to přes kulturní a sociální rozdíly dohromady a neuplynul pak ani rok, když se v doposud tichém údolí rozvřískalo lehce nazelenalé mládě – trochu člověk, trochu žába. Matce děťátko připadalo rozkošné, ale babička byla v šoku.
»Taková příšera! Co si jen počneš? Vždyť s tím nemůžeš ani do kostela ke křtu, natož mezi lidi!« lomila zoufale rukama a tak dlouho na dceru dotírala, až ta nakonec pohodila nemluvně v orobinci a utekla za tetičkou do nedalekého města, aby se dostala z vodníkovy sféry vlivu.
Jenže hastrman nebyl včerejší a brzy její úkryt vyslídil. Obcházel noc co noc kolem, někdy zvonil u dveří, jindy ťukal na okno, a pořád skuhral, že mu to holka neměla dělat; a hned zas úpěnlivě prosil, aby se vrátila, aby nenechávala toho drobečka naříkat hladem, aby mu neupírala mateřskou něhu, a on sám že také potřebuje potěšit (»brrr,« otřásala se tetička, když to slyšela) … a vůbec vedl řeči, že by se kámen ustrnul.
Mladá by neustálému naléhání nejspíš podlehla (až na ty studené ploutve nebyl vodník coby mužský k zahození), ale tetička zůstala neoblomná: »Vari, vari, bídný vrahu! Táhni od našeho prahu!«
Nakonec vodníkovi došla trpělivost: »Když vrah, tak vrah!«
Vrátil se asi za hodinu s vřískajícím pacholetem (drženým surově za kotník) a naposledy se pokusil o rodinný smír. Protože neuspěl, utrhl dítěti bez dlouhých cavyků hlavu a s očima podlitýma brčálovou krví ji za řinkotu tříštěného skla prohodil oknem do světnice. Když zděšené matce došlo, co se stalo, skočila se zoufalým výkřikem ke kamnům pro pohrabáč, vyšťourala hlavu zpod postele, kam se zakutálela a šílená hrůzou si ji přitiskla na žalem rozdrásanou hruď.
V tu chvíli se na scéně z čista jasna jako deus ex machina objevila hlídka městské policie.
»Co se to tu děje?!« zahřměl první strážník; a druhý hned nato: »Nevíte, že po dvaadvacáté hodině je noční klid?! … Hleďme, hleďme, copak to tu máme?! Tělíčko bez hlavičky! Kdepak máme hlavičku, co?!«
Obě ženy honem odemkly, vyběhly na chodník a o překot volaly: »To nic! To nic! My si tu jenom nacvičujeme takovou divadelní hru podle Erbena – určitě to znáte…«
»To je ten s tím kapitánem Exnerem?« podivil se první strážník. »Ten už je přece po smrti.«
»Erben, nebo Exner?« zeptal se druhý strážník.
»Oba!« zavrčel první strážník.
»Všichni tři,« dovolil si podotknout vodník.
»Tak dost!« rozkřikl se první strážník. »Kde je ta hlavička?«
Mladá žena mu ji ochotně podala se zjevnou snahou zalíbit se úřední moci: »Tady prosím.«
»Vždyť je to obyčejná loutka!« podivil se strážník, jakmile vzal předmět do ruky. Pro jistotu ještě kopl do tělíčka, a když se z něj vysypaly piliny, smířlivě dodal: »Koukejte po sobě uklidit!«
Poté se obrátil na hastrmana: »A co s vámi, člověče? Rušení nočního klidu, rozbité okno…«
»To není žádný člověk,« utrousila jízlivě tetička, »je to vodník! Klidně se přesvědčte – všechno má zelené. Nejen šaty a prádlo, ale i holé bříško a konec konců i ten zadek…«
»Ukažte se, vodníku!« zpozorněl druhý strážník a vzal mu klobouk. Vlasy jak vodní řasy, smaragdová pleť i obligátní kapka u nosu byly neklamným svědectvím, že si tetka nevymýšlí.
»Takže co s tím uděláme, ehm … občane? Průkaz a peníze asi nemáte?«
»To tedy fakt nemám,« vzdychl kajícně vodník.
»No tak si běžte! Pro tentokrát to vyřešíme domluvou. Ale ať se nám to neopakuje!« Oba strážci zákona zasalutovali a zmizeli za rohem stejně nenápadně, jako se objevili…
Celému představení od začátku až do konce přihlížely z protějšího chodníku dvě rusalky a když viděly, kam až ty manželské různice dospěly, rázem se shodly, že se nikdy neprovdají.
»To se raději dáme dohromady my dvě,« prohlásila ta, co měla větší prsa a širší boky.
Druhá (trochu kostnatější) ochotně souhlasila: »Jasně! Na fotbal a na ryby můžeme chodit spolu.«
»A Měsíčku na nebi hlubokém pojmeme jako ženský duet,« dodala první. »Na tyhle věci žádného tatrmana nepotřebujeme.«
Jak řekly, tak udělaly. Načež spolu žily šťastně až do smrti … tedy za předpokladu, že pohádkové bytosti umírají.
Hrůzostrašná pohádka o vodníkovi a bezhlavém dítěti
Četba díla zabere cca 5 min.
Hlasité předčítání
