Jan: „Kdyby alespoň nechal nějakou stopu.“
Jitka: „Bota a kalamář vám nestačí? Vždyť je to jasný. Botu tam nechal proto, že si chce za ukradený prachy koupit boty. A kalamář, chce si koupit tužku a papír, aby mohl napsat román o svých životních zásluhách na rozvoji policie.“
Jan: „Je tu krásně. Kdyby člověk nebyl v práci, řekl by, že je na čase si s vámi něco začít.“ (Číšník přináší objednané pití.)
Jan: „Tak na tykání.“ (Podají si ruku a políbí se. Vypijí nápoj.)
Jan: „Už ti někdo řekl, že jsi krásná?“
Jitka: „Jo už to ani nepočítám. Hezká holka to má těžký. Každý by ji nejradši sbalil a láska nic. Ale jestli je to od Vás, vlastně od tebe kompliment, tak díky.“
Jan: „Takže na toho pravého ještě čekáš.“ (Jitka pokývne hlavou a hledí do dálky.)
(Kancelář obecního úřadu, sekretářka a dva policisté, vchází Jan a Jitka.)
Policista2: „Á Honzo nazdar!“ (Podá mu ruku a chystá se podat hlášení.) „Hlásím…“
Jan: „Já vím. Zadní okénko rozbité, peníze z kasy fuč, a na stole cizí věc. Otisky žádné.“
Policista2: „Ty jsi snad věštec? Nebo jsi tím pachatelem ty. Jak to všechno víš?“
Jan: „Není to první případ. Co bylo na stole?“
Prodavačka2: „Sprej.“
Policista2: „Sousedka povídala, že byla ve tři čtvrti na dvanáct se psem v parku. Muselo se to tedy stát těsně po půlnoci, protože slyšela strašně štěkat psy.“
(Jan vezme sprej a zmáčkne. Sprej však. Nereaguje. Je prázdný.)
Policista2: „Bacha na otisky!“
Jitka: „Nenechává otisky. Je opatrný.“ (Jan se na ni pochvalně podívá.)
(Kancelář inspektorů. Jan stojí u mapy, Jitka sedí. Jan ukazuje na mapu.)
Jan: „Podívej, tady nechal botu, tady kalamář a tady sprej.“
Jitka: „No jo, vždyť je to do pravého úhlu.“
(Jan si bere pravítko a trojúhelník.)
Jan: „To je jenom náhoda.“
Jitka: „Co když bude dál pokračovat do čtverce?“
Jan: „Naivko, tak hloupý přeci není, aby nám to tak usnadnil.“
(Jan poměří body na mapě a pokývne hlavou.)
Jan: „Fakt je to na centimetr do trojúhelníku.“
(Jitka vyskočí ze židle.)
Jitka: „Už to mám. Bota a sportovní stadion. Kalamář a obecní úřad. Sprej a vykrade drogerii. Tuhle.“ (Ukáže na mapu do místa, kde by byl z trojúhelníku čtverec.)
Jan: „Jestli je to opravdu tak jednoduché, jak říkáš, proč nám to tak jednoduché dělá?“
Jitka: „Buď je to srandista, nebo tím myslí něco víc.“
Jan: „V každém případě se tam mrkneme.“
(Pražská ulice. Jan a Jitka jdou pomalu a při tom se rozhlížejí.)
Jan: „Tak se mi zdá, že tady jsou jen ty dvě. Tam vzadu jedna a tady za rohem druhá.“
Jitka: „Ale je to divné. Všechny ty vloupačky, byly na rohu a tyhle drogerie jsou v ulici.“
Jan: „To není směrodatné. My se teď na něj připravíme. Do každé drogerie na noc jednoho chlapa. To by v tom byl čert, abychom ho nechytili.“
(Ložnice. Jan s manželkou si čtou. Manželka má pleťovou masku.)
Jan: „Nemám rád tohle čekání. Nejradši bych tam jel.“
Manželka: „Jo a Jitulka tam náhodou nebude?“
Jan: „No ne, ty žárlíš. Ale vždyť si mě do toho navezla ty.“
Hlasité předčítání
