Manželka: „Jenže to jsem nevěděla, že s ní budeš dvacet hodin denně. A mě už skoro ani neposloucháš.“
(Jan položí knihu a otočí se zády k ženě.)
Manželka: „A teď taky ne.“
(Manželka se taky otočí zády k Janovi.)
(Šéfova pracovna, šéf sedí za stolem, vchází Jan s Jitkou.)
Jan: „Dobrý den. Zase nic. Asi to odvoláme.“
Jitka: „To už je čtyři dny po termínu.“
Šéf: „Hele koukejte. To je rozumný. Čtyři noci a chlapi v těch drogeriích už blbnou. Dovedete si představit, jak nadávají?“
Jan: „Ale všechno to do sebe zapadalo. Vždyť jste to viděl.“
Šéf: „Hele koukej, asi to bylo všechno jinak.“
(Jan s Jitkou sedí v kanceláři inspektorů. Jitka hledí upřeně na mapu.)
Jarda: „No vy jste se vyznamenali.“
Jan: Ty aby sis nepřiložil, co?“
Jitka: „To není možný. Já to tak prostě vidím. První případ a hned taková ostuda.“
Jan: „Jaká ostuda? Uvědom si, že v životě lidským to tak prostě chodí. Jednou jsi dole jednou nahoře.“
(Jan jede po čase o poznání lepším vozem do práce, v hustém letním provozu.)
Jan: „Proč každý den musím absolvovat tuhle podivnou frašku o jednom
Dějství? Kdybych nepotřeboval to auto, radši bych jezdil Metrem.“
(Jan jede ve výtahu, výtah se otvírá.)
Jan: „Nenávidím tohle otvírání výtahu. Zase budu v tom všedním fofru.“
(Kancelář šéfa, moderněji vybavená, za stolem sedí Jitka, vchází Jan.)
Jan: „Ahoj lásko, co je nového?“
(Jitka se usmívá, vstává a objímá Jana.)
Jitka: „Nejradši bych s tebou zase jela na nějaké to školení.“
Jan: „S tím je konec holka. Žena něco větří. Nerad bych se rozváděl.“
Jitka: „A vzít by sis mě nechtěl, co?“
Jan: „Blázníš? To bys mi šéfovala doma i v práci. To bych se musel zasebevraždit.“
(Jitka ho přestane objímat, zašklebí se a zase si sedne.)
Jitka: „Mám pro nás práci.“
Jan: „Jak pro nás?“
Jitka: „Vloupačku.“
Jan: „To snad nemyslíš vážně. Přece si nemyslíš, že po těch letech budu ještě dělat vloupačky.“
Jitka: „Tak poslouchej. Vykradli kadeřnictví (čte ze spisu) na rohu…vlezli zadním okénkem…atak dál…ztratilo se několik fénů, peníze z kasy…a teď. (Zpomalí čtení.) Na pultě byl objeven prsten, který nepatří nikomu z personálu a večer při uzamknutí prodejny tam nebyl.“
Jan: „Jo ty myslíš, že jako…“
Jitka: „Jo. Je tu znova a uzavřel čtverec.“
Jan: „A co dál?“
Jitka (Jde k mapě.): „Hele koukni…“
Jan: „Ty, nech toho, hele koukni. To je snad v téhle kanceláři nakažlivé.“
Jitka: „Podívej. Už jsem to promyslela. Když ten čtverec překřížím, tak v jeho středu je Staromák. A tam jsou klenoty. Proto ten prsten.“
Jan: „Ale proč po tolika letech? A proč neudělal drogerii?“
Jitka: „To ještě nevím. Ale určitě je to on. Okénko, způsob vypáčení, žádné otisky. Prostě nic, co by nesouhlasilo.“
(Kuchyně u Bychů. Manželka vaří, Jan sedí u stolu.)
Manželka: „Já ti dám noční. A zrovna s tou…Jitulinkou. Myslíš, že jsem úplně blbá? Nebo co? A co minule v tom Brně! To bylo taky náhodou? Jenomže já ti už na to kašlu. Hlupáka, ze mě dělat nebudeš.“
Jan: „Všechno vidíš po svém. Nedáš si říct.“
Hlasité předčítání
