„To je fuk. Jagu zkrátka vynech! Jedinej, kdo si na ni kdy troufl a přežil, byl nějakej super nabušenej chasník z východu, ale to byl echt magor.“
„Ty se snad bojíš?“ zašklebil se posměšně Ruben.
„Já? Kdepak. Ale to ty bys měl.“ Donnie se nahnul blíže k Rubenovi a přidal na vážnosti. „Na tuhletu bábu vyšla celá skvadra císařskejch a už o nich nikdo nikdá neslyšel.“ Donnie vyfoukl a dým ze zatuchlého tabáku kompletně pohltil desku stolu.
Ruben si nedůvěřivě prohlédl kresbu. „Říkals, že si můžu vybrat…“
Donnie zakroutil hlavou. „Kromě týhletý. Nehodlám tvýmu fotrovi vysvětlovat, proč jediný, co z tebe může pohřbít je připálenej vomastek ze dna podělanýho kastrolu!“
Ruben polkl naprázdno. „Dobře, tak tuhle teda ne.“
Donniemu se upřímně ulevilo. Příště musí všechny kontrakty předem zkontrolovat a veškeré nevhodné rovnou vyřadit.
Listy z tuhého zažloutlého papíru šustily a štosovaly se jeden přes druhý na odkládací hromádce. Ruben si najednou nebyl jistý, koho vybrat. Každého obličeje mu bylo svým způsobem líto. Žádný z nich nepůsobil nijak zvlášť zlověstně. Vídal mezi nimi tuctové ksichty lidí, do kterých by nikdy neřekl, že mají něco společného se zločinem. Jediná Jaga splňovala jeho představy o ďábelské čarodějnici, kterou je třeba odstranit. Bylo to snad ještě horší, než střílet po malých lesních vílách. Ty alespoň připomínaly přerostlý hmyz.
„Já nevím. Tohle…,“ zakroutil hlavou učeň, „…prostě není snadný,“ dokončil.
„Nejni to žádná věda. Prostě vytáhneš jedno lejstro, klidně poslepu a pokud to nebude další Jaga, poptáme se vokolo. Tihleti maloměšťácký páprdové hrozně rádi práskaj a často ouplně zadarmo. Brnkačka.“
Mladickou tvář zošklivil ztrápený výraz. Pokud má Ruben vpálit kulku do jednoho z těch lidských obličejů bude potřebovat mnohem více než jen pár piv.
Donnie nikdy nepřekypoval empatií a pochopením. Netušil, proč se jeho svěřenec najednou tvářil jako kakabus, když ještě před chvílí byl naprosto nadšený.
„Tak to dej sem!“ urval se Donnie a popadl listiny.
Vlastně to bylo fuk, uznal Ruben a raději se věnoval svému pivu. Bez ohledu na to, který obličej Donnie vytáhne, někdo zařve a svět bude dál naprosto stejná žumpa.
„Už to mám! Tahleta bude pro zelenáče nejlepší!“ zajásal zabiják a vítězoslavně rozprostřel po stole listinu, na níž se rýsovala kresba mladé holky s nepřátelským výrazem.
Rubenovi zaskočilo. Tuhle? Proč sakra tuhle? „Dyť je to hezká holka! Po týhletý já střílet nebudu!“
„Nenech se zmást zjevem, krucinál! Je to zákeřná čarodějnice! Tyhlety mladý toho zatím tolik neuměj, takže dost možná vyvázneš se zdravou kůží. Ale dej jí pár let a bude terorizovat místní. Zabíjet děcka v kolíbkách, proklínat úrodu a rdousit pocestný. To bys chtěl?“
Ruben provinile zakroutil hlavou.
„Tak vidíš a teď mi řekni, co tam vo ní píšou, ty máš ty léta školy.“
Ruben sklopil zrak a dal se do čtení: „Odměna dvě stě hřiven císařských tomu, kdo dopadne a před spravedlnost přivede ať živou či mrtvou Marlene alias Divoženku z Darnholmu. Hledaná za uhranutí patnáctihlavého stáda krav a sabotáž antimagického stroje. Odměna za poskytnutí informace, která povede k dopadení této společensky nebezpečné osoby je padesát hřiven císařských,“ dočetl s námahou a velmi neplynule. „Tak nebezpečně teda nevypadá,“ dodal nevěřícně.
Hlasité předčítání
