„Vždyť ti poudám, aby ses nenechal zmást jejich zjevem. Jsou to nebezpečný vobludy.“
„Já ti nevím, Donnie.“ Ruben se zatvářil zkroušeně. Holka z plakátu se mu od pohledu líbila. Kdyby se naskytla příležitost, klidně by ji pozval na procházku při měsíčku. „Nevybereme radši tu Jagu? Ta je aspoň hnusná…,“ povzdechl si a pohledem zabloudil k podobizně Marlene.
„Žádný takový a vzmuž se trochu. Měl bys bejt nadšenej, že tě konečně beru na pořádnej lov. Sundáš tuhle vochechuli a lidi tě budou vopěvovat, uvidíš.“
„To myslíš vážně?“
„Jakože se Donnie Bates jmenuju! Budou tě na rukou nosit. Bude z tebe Evan Rubens Zabiják Čarodějnic z Tollu!“ zahřímal hrdě Donnie.
Zmatený výraz přejel Rubenovi po tváři. „Vlastně je to obráceně, ale i tak dík.“
Donnie mávnul rukou. „Evan Tolls z Rubenu?“
„Spíš Ruben…,“ odmlčel se, když zpozoroval Donnieho opilecky nesoustředěnou tvář. „…ale to je fuk.“
„A každej správnej zabiják čarodějnic potřebuje pořádnej kvér!“ prohlásil Donnie a vytáhl od pasu svůj monstrózní rytinový revolver, který vypadal, že by dokázal slušně zhmoždit střelcovo zápěstí. Šlo o umělecké dílo s vyrytými obrazci vlkodlaků a císařských erbů. Deska stolu zaduněla pod úctyhodnou hmotou ručního děla.
Ruben oněměl.
„Vlkobijka pět set značky Hanz a synové, šikovná mrška. Je to speciál na lov vlkodlaků. Vejde se do ní pět nábojů ráže padesát Magnolev s obsahem stříbra. Ty ale potřebovat nebudem. Máš tam nabito zápalnejma s bílým fosforem, to je ideální koktejl na tyhle čarodějnický furie,“ pyšnil se Donnie a posunul zbraň po stole směrem k fascinovanému Rubenovi.
Jeho první zbraň, nemohl tomu uvěřit. Taková nádhera. Rubenovy špinavé rozklepané ruce něžně přejely po umělecky vyvedené rytinové hlavni a dále přes revolverový buben.
„Jo a vopartně s ní, chci ji zpátky v původním stavu,“ dodal Donnie, když nedůvěřivě pozoroval nejistou ruku, ohmatávající zvláštním slizkým způsobem jeho vlkobijku.
***
Rubenovy prsty nervózně poklepávaly po rukojeti vlkobijky u jeho pasu. Dodávalo mu to sebevědomí a konečně si připadal jako pravý pistolník, přestože k němu zbraň příliš nepasovala. Působil s ní trochu komicky, Donnie říkal, že vypadá jako trpaslík s dvouhlavňovou brokovnicí. Navíc bylo třeba vyrobit další otvor v opasku s pouzdrem, jinak by mu zbraň spadla až ke kotníkům. Ale Rubenovi to bylo všechno fuk, konečně měl pořádný kvér, jenž budil respekt. A kuráž bylo přesně to, co nyní potřeboval.
„Pánové, já nevím. Možná se tady někdy zastavila, ale nic o ní nevím, opravdu,“ blekotal kupec a moc dobře si uvědomoval, jak nedůvěryhodně přitom zněl. Zbloudil nervózním pohledem k Rubenovi, jako by v duchu prosil o pomoc, jako by si myslel, že by se nad ním tenhle kluk snad mohl slitovat.
Ruben ostře odvrátil zrak někam z okna a vypnul své vědomí. Najednou tam nebyl. Jeho mysl poletovala někde daleko odsud, doma v Tollu.
„No dobře, děláš si to sám, chlape. Jakmile seš jednou napomáhač, zákon s tebou nemá pražádný slitování a zákon jsem tady já,“ pronesl Donnie zkušeně s ledovým klidem. „Víš, mám vopravdu důvěryhodný informace, že vo ní něco víš, takže nám voboum ušetříš spoustu času a trápení, když to vokamžitě vyklopíš!“
Kupec Percival zblednul. Nechtěl si hrát na hrdinu, jenže prásknout vlastní laskavou neteř Kuchtíku Batesovi nebylo řešením.
Donnie prudce tasil řeznický nůž z hrudního pouzdra. „Víš ty, proč mi lidi říkaj Kuchtík??“
Hlasité předčítání
