Daniela nahlas předčítala obřadní písně a tajemná zaříkadla, která zpočátku většinou ani nechápala. S přibývajícím věkem studovala složitá pojednání o astrologii, snažila se pochopit vliv měsíce na život lidí na Zemi. Učila se, jak uvidět auru živých tvorů, ale i květin a stromů. Obkreslovala různá magická znamení, hltala návody na věštění budoucnosti a obsáhlé výklady snů. Nazpaměť se učila dlouhý seznam léčivých rostlinek s recepty na léčivé čaje, masti a lektvary. Některé stránky tajemné moudré knihy byly popsané záhadným písmem, které se jí nikdy nepodařilo rozluštit. Možná by jednou nalezla k němu ten správný klíč, pokud by vytrvala i v dospělém věku v pravidelném učení. Neboť některé vědění bylo určeno jen pro zasvěcené a duchovním moudrostem oddané srdce, prověřené životními zkouškami.
Častokrát ve svém úkrytu ztrácela Daniela pojem o čase, v těchto chvílích jakoby čas ani neexistoval, jakoby se rozplýval v iluzích hmotného světa. Někdy to byl hlad a někdy až stmívání přinutilo ji knihu zavřít, vše poklidit na své místo a vrátit se do reality. Nadevše milovala takto strávené chvíle ve své samotě. Vlastně nikdy nemívala pocit, že je tak docela sama. Vnímala spojení a souznění se vším. Se starodávnou minulostí, s tajemnými předměty i s lidmi, kteří se jich kdysi dotýkali. Vnímala jednotu se slunečním světlem i s tajemným měsícem v úplňku – v dávných dobách uctívaným panovníkem nad životem a smrtí. Pohled na hvězdnou oblohu vzbuzoval už v její dětské duši ty nejniternější pocity spřízněné s nikde nekončícím jsoucnem. Tehdy se snažila jít ve směru jeho životní pouti, a získávala tak dojem vzájemné sounáležitosti s přírodou. Často si s překvapením uvědomovala, že se určitým, nejasným způsobem odlišuje od svých vrstevníků. Svoji jinakost nevědomky skrývala za tajemným závojem své zvláštní osobnosti.
Na zahradě rostla veliká, doširoka rozložitá jabloň, pamatující si věky. Na jedné silné větvi staré jabloně měla Daniela zavěšenou houpačku. Často se vydržela houpat třeba i celé odpoledne. Utíkala při tom do tajných světů, do fantazie bez hranic, jako kdyby jí starý strom vyprávěl dávno zapomenuté příběhy. Příběhy minulosti, odehrávající se už jen ve vzájemně se překrývajících paralelních světech, o kterých nikomu nevyprávěla. Nikdo by jí neuvěřil.
Jednoho červencového dne, slunce již se sklánělo k večeru a příjemně hřálo Danielu do zad, začalo z ničeho nic drobně poprchávat a kapky deště se na listech jabloně perleťově leskly. Houpala se nahoru dolů, nahoru dolů – plná krásných a nepopsatelně zvláštních emocí, usazena ve svém vlastním středu. Zavřené oči, zvláštní ticho na duši. Nekonečné chvíle bez zbytečných myšlenek. Okamžiky bezčasového toulání se v krajině tajemného poznání. Oddávání se živým snům, jež zhmotňují se v nekonečném prostoru.
Naprosto nevnímala nic ze svého okolí. Otevřela oči a uviděla v dálce nad rozkvetlou loukou oblouk pastelově barevné duhy. A dál se houpala, vysoko – nahoru – dolů – pak ztratila se v sametové duze. Stávala se lehčí a lehčí, jako by se její duše odpoutala od té dospívající dívky na houpačce. S lehkostí neviditelného pírka vklouzla do spleti nadpozemsky krásných barev: tak samozřejmě. Sama stala se duhou. Byl to jen nepatrný, prchavý okamžik nebo celá věčnost? Nevěděla.
Hlasité předčítání
