Daniela tehdy poprvé zažila překvapující, ale naprosto skutečný pocit, že její tělo nikde nekončí. Nikde nezačíná a nikde nekončí. Všechna slova, věty a myšlenky rozplynuly se v mihotavém prostoru věčného světla. A jediným, nevyřčeným a zároveň všeříkajícím slovem byla: „Láska“.
3. kapitola
Byla už hluboká noc, když se Daniela probrala z příjemných vzpomínek na své dětství. Otevřela prosklené dveře na terasu s výhledem na nedalekou pláž a oceán ponořený do tmy. Měsíc na noční obloze měl jasný obrys a jeho čistý, načervenalý nádech dával tušit, že zítra bude krásný, slunečný den. Právě je začátek února a v tomto neznámém kraji zrovna začínají nejteplejší letní dny. Měsíc Danielu tiše hypnotizoval a promlouval k ní řečí, které rozuměla jen ona. Zakázala si podlehnout jeho magickému kouzlu, rozhodně ne dnes, ještě nenadešel konec všem vzpomínkám.
Zhluboka se nadechla a s údivem se zahleděla na hvězdy a souhvězdí rozseté po nebi nad jižní polokoulí. Chvilku jí trvalo, než si stačila uvědomit, že tady na Novém Zélandu je vše jinak než doma v Evropě. Hvězdné nebe jí najednou připadalo nesmírné svou velikostí, projevující onu neodmyslitelnou vyšší moc. Souhvězdí Jižní kříž, které zdobí kromě oblohy také Australskou a Novozélandskou vlajku, by doma hledala marně. Tato malá, nenápadná skupinka velmi jasně svítících hvězd pomáhala v dávných dobách námořníkům při orientaci na širém moři. Stejnou úlohu hrála na opačné, severní polokouli Polárka, nejjasnější hvězda v souhvězdí Malého vozu. Daniela se usmála, živě si představila hvězdy na obloze jako roztančené akvabely.
Těmito myšlenkami se Daniela uklidnila a po náročném dni se uložila ke spánku. Velmi zvláštní sen provázel této noci po dlouhé době klidný a hluboký spánek. Daniela se potápí v hlubokých vodách oceánu, jen tak, bez přístrojů. Je úplně sama a cítí se nádherně, vnímá nevšední atmosféru a slastné, chladivé doteky slané vody. V tajemných hlubinách moře objevuje nádhernou krajinu hor a údolí, přemíru barev a pestrého života. Promění se v mořskou nymfu a hlubina oceánu stane se jejím domovem. Na mořském dně, na zelené louce, proplouvá kolem tajuplného vraku lodi, v něm mají tajné úkryty pruhované medúzy a malé chobotničky tančí před zádí lodi jako strážci dávného pokladu. Ze štěrbin vraku vystrkují tykadla langusty a vznešená muréna proplouvá tiše kolem. Daniela občas kolem sebe zahlédne rychlé pohyby ladně proplouvajících mořských hadů.
Najednou se Daniela opět proměňuje v zranitelnou lidskou bytost. Před jejíma očima se náhle roztančí menší hejno delfínů. Usmívají se a navzájem se dotýkají. Se zatajeným dechem jim hledí do upřímných, chápajících očí. Jedna samička právě porodí mládě. Neuvěřitelně krásný zážitek. Novorozené mládě je nadzvednuto svou matkou ke klidné hladině a tam se poprvé ve svém životě nadechuje. Ostatní delfíni z malého hejna tančí a zpívají. Naprosto jim nevadí její přítomnost a Daniela to celé sleduje s velkým zaujetím.
Znenadání pocítí nečekaně velkou tíhu na prsou. Zaplavují ji vzpomínky na dcerku Anetku. Zároveň si polekaně uvědomuje, že už není nesmrtelnou mořskou vílou. Dochází jí dech, nemá už téměř žádný kyslík v plicích. Zmateně se pokouší rychle vyplavat na hladinu. Cosi tíživého, jakýsi objemný balvan v nečistém svědomí, stahuje ji stále hlouběji ke dnu. Jeden z přátelských delfínů se pokouší Danielu nazdvihnout. Vůbec mu nepomáhá. Nesnaží se.
Hlasité předčítání
