„Promiň, nějak mě tvá přítomnost zaskočila,“ řekla upřímně, uvědomujíc si, že byla duchem nepřítomná. „Jsem na Novém Zélandu teprve druhý den, ještě jsem se moc nevzpamatovala z velkého časového posunu, tak se jen rozkoukávám po okolí. Zatím jsem nadšená – moc se mi tady líbí,“ usmála se.
„Ani se ti nedivím – tady je prostě fantasticky. Pokud budeš chtít, Danielo, provedu tě po okolí a ukážu ti ta nejkrásnější místa na ostrově,“ řekl a nenápadně se rozhlížel. Bylo mu docela divné, že je tady sama. „Víš, já pracuji v terénu, dělám fotky pro mou knihu – bude o ostrovech a souostroví Tichého oceánu. Už jsem téměř půl roku na cestách. Za čtrnáct dní se vracím domů,“ chvilku se zamyšleně odmlčel. Uvědomil si, jak moc už se mu stýská. „Nějak rychle to uteklo, ale svým způsobem už se hrozně těším do vlastní postele a na pořádnou porci poctivého domácího guláše,“ řekl se smíchem.
„Předpokládám, že také na pořádné točené pivo,“ přidala se.
„No páni! O tom vůbec nepochybuj, hned jak vyskočím z letadla, okamžitě zajdu na jedno točený.“ Polkl na sucho. „Místní pivo není nejhorší, ale dá se sehnat jen v plechových třetinkách. Není nad točený, s pořádnou hustou pěnou!“ řekl zasněně.
Zapáleně a bezprostředně se rozpovídal. Bylo na první pohled jasné, že s komunikací nemá žádné potíže. Působil vyrovnaně, odvážně a energicky. Tak trochu s drzým přístupem k životu, ale v kladném slova smyslu. A také trochu netrpělivě, jako když nedokáže chvíli v klidu posedět. Jako když máte potřebu, aby vás život posouval stále dál a dál, s živelnou lačností po stále nových, zajímavých a tvůrčích zážitcích. Sršel záviděníhodným elánem. Jemné vějířky vrásek kolem upřímných očí a mírně prošedivělé skráně prozrazovaly věk kolem pětačtyřiceti. Daniela si všimla, že jeho husté hnědé vlasy potřebují zásah kadeřníka. Ale jinak vypadá docela dobře a má hezky tvarované, smyslné rty, když si odmyslím tu neoholenou tvář, pomyslela si překvapeně.
„Nějak jsme to zamluvili, ptal jsem se, jestli ti budu smět dělat doprovod po zdejším okolí?“ zeptal se netrpělivě.
„Já nevím,“ Daniela zaváhala. „Snad ano, možná to není špatný nápad,“ dodala chladně, spíše jen ze slušnosti. Nebyla si tak docela jistá, zda stojí o společníka. Ještě před hodinou měla jiné představy o své vysněné dovolené. Vracím se domů – řekl. To ji zaskočilo. Ona už nemá domov. Nevrátí se. Od určité chvíle toto slovo pro ni pozbylo na významu. Zamyšleně se na Martina podívala. Jeho celkem pohledný zevnějšek a vyrovnaný, příjemně melodický a lehce uvolněný hlas ji nenechával tak úplně v klidu, jak by si v tuto chvíli přála. Martinova nenadálá přítomnost nezapadala do žádných pocitů a prožitků očekávaných v plánovaném odpoutávání se od skutečného světa. Nebo snad naopak – od neskutečného? Který svět je ten pravý? Co je realita a co ne? Co ještě je realita a co už není? Je možné probudit se a uvědomit si opět sebe? A co obloha nad hlavou? Je nebe skutečně modré, nebo je to jen jakýsi optický klam?
„Co máš v plánu na dnešní večer, Danielo? Dovolil bych si pozvat tě na večeři – jestli smím?“ tázavě na ni pohlédl a vyrušil ji ze zamyšlení. „Popovídáme si, a když tě moje společnost pro příště neodradí, mohli bychom si na některý den domluvit výlet – třeba do deštného lesa,“ řekl nadšeně.
Hlasité předčítání
