Mlčela. Připadala si hloupě. Modré oči upínala k oceánu. Sledovala světlo a barvy v okolí, které se během dne již několikrát změnily a pomalu se začaly prodlužovat stíny. Přála si, aby odešel. Netoužila po společnosti. To je vážně absurdní, pomyslela si. Příliš absurdní vzhledem k jejím plánům. Přicestovala právě sem, do krajiny jako stvořené pro bezbolestné splynutí s nadpozemským rájem, a nechtěla nic víc, než klid a izolaci od lidí. Jen do hlubin duše odsunuté a vědomím odmítané myšlenky si vroucně přály, aby to nebyla pravda. Ta druhá osoba v ní (nepříjemný vetřelec v raněné duši), přála si skoncovat se vším pozemským. Podvolila se už před časem její vůli a neměla v plánu bránit se. Nic už nemělo smysl. Do této chvíle? Nerada, ale musela si přiznat, že Martinův prosebný pohled jí bere dech. Té Daniele, která si vroucně přála, zbavit se všech vzpomínek a vrtošivých nálad a podivně hýčkané, nebezpečně zvrácené samoty.
„Dobře, kolem šesté hodiny mě můžeš vyzvednout. Budu se těšit,“ řekla bez viditelných emocí. Přemohla své druhé já k souhlasu.
Martin v jejím hlase vycítil cosi deprimujícího. „Domluveno, přijdu pro tebe. Tak zatím ahoj.“ Nečekaně rychle se rozloučil. Na okamžik si připadal poněkud jako nezvaný, nevítaný host, který drze vstoupil do cizího soukromí. Zřejmě to tak skutečně bylo, uvažoval. Daniela se mu zdála být trochu tajemná a z jakéhosi neurčitého důvodu zranitelná. Nevyznal se v jejích emocích, na první dojem vypadala jako žena, ze které by nemusel páčit každé slovo. Zřejmě ji zaskočil svou bezprostřední povahou. No uvidíme, nechám se překvapit, pomyslel si.
Martinova nečekaná společnost ji opět přivedla k myšlenkám na minulost, od které ji dělí neviditelný most přes polovinu zeměkoule. A na domov, v tuto chvíli tak vzdálený – už navždy. Právě to ji před ním zřejmě tak znervózňovalo. Po jeho odchodu myslela na domek se zahradou a starou jabloň. Než odletěla, vše bylo zahaleno v únorovém bílém sněhu, včetně její nechtěné minulosti. Smutně si uvědomila, že doma bude zanedlouho jaro. Už nikdy neuvidí, jak se v hájku po dlouhé zimě zazelenají břízy, jedny z prvních poslů jara. Daniela se zlehka usmála té nečekané vzpomínce.
Před cestou prodala chalupu, rozhodnutá na vše jednou pro vždy zapomenout. Zaplatila letenku. Moc se těšila na měsíc krásného prosluněného léta, daleko, dál než za posledním horizontem. Posledního skutečného léta. Jen ona věděla, že není cesty zpátky. Vše měla do detailu naplánováno, nic nechtěla ponechat náhodě. Dokonce si nechala změnit příjmení, nabyté v manželství, zpět na svoje dívčí. Nikomu o této změně neřekla. Dokonce ani nejlepší kamarádce Saše. Ani nikomu z přátel. Doklady a letenka znějí na její staronové jméno, potřebovala mít jistotu, že ji nikdo nenajde. Saša ji určitě hledat bude, takhle ale nemá šanci. Chudák, ani netuší, že Daniela prodala chalupu a vypařila se nečekaně neznámo kam.
Má přece svůj sen. Poslední tajný sen. A nebojí se přiblížit se k jeho splnění až na dosah. Už nic nemůže její plány překazit. Konečné rozprostření života je neomezeno hranicemi: ŽÁDNÉ NEEXISTUJÍ! Magie života nekončí posledním soudem, to je jen přežitek extrémních názorů. Člověk je sám příčinou všeho. Všech zdrojů, které život obohacují nebo systematicky ničí. Člověk sám sobě je soudcem. Bez výjimky. Opět se soustředěně zahleděla na modrý oceán – je pro ni bránou setkání, kterou již brzy otevře. Za několik málo dní. Stříbrným klíčem pravdy. Zdánlivě chaotická hmota, dočasně tvořící tělo a vědomou mysl, promění se v průzračnou energii, již neomezenou klenbou nebe a nekonečný prostor stane se očekávanou, novou inspirací.
Hlasité předčítání
