„Představoval jsem si, že budeš stát stále po mém boku,“ rozčiloval se často, „místo toho mám doma ženu, která se věčně toulá někde po lesích a vaří pampeliškový med!“ Vyčítal jí se špatně skrývaným opovržením. To, co na Daniele zpočátku miloval, obrátilo se postupem času a s přehnanou intensitou proti ní. „Obdivuji tě, to je skvělé, jak umíš číst myšlenky“, říkával dřív. Později byla právě tato záležitost věcí, kterou bytostně nesnášel. Cítil se před vlastní ženou natolik čitelný, až mu to bylo krajně nepříjemné. Vadilo mu, že snad cokoliv by chtěl udělat, věděla už dávno dopředu. Často nemíval čisté svědomí.
Daniela se snažila obklopovat ho láskou, a v soukromém životě mu vlídností a starostlivostí vynahradit vše, čím ho neuspokojovala ve společenském životě. Občas bylo v jejich vztahu veselo, občas bouřlivo. Nepříjemné chvíle nějaký čas zachraňovala jejich stále ještě velmi silná fyzická přitažlivost. Ale nic netrvá věčně! To Daniele došlo až o několik let později, jak už to tak bývá. Neměla se za Adama provdat, pochopila, jak nesprávná volba to byla. Ona byla stvořená pro obyčejný život a šťastná tam, kde vyrůstala – obklopená přírodou. Adam dával přednost pohodlnému, modernímu životu, se všemi vymoženostmi konzumního stylu. Daniela měla spoustu přátel, a Adam nesnášel, že se u nich doma často zdržují „obyčejní“ lidé, pokud někdo zašel jen tak na kus řeči. Nebo pro radu, bylinky a koření.
Přestože protestovala, nechal její manžel ve vzdáleném krajském městě postavit pro ně nový rodinný dům. Absolutně nebral v úvahu její názor. Zakládal si na tom, aby dům reprezentoval jeho vlivné postavení ve společnosti. Daniela tvrdošíjně odmítala přestěhovat se do nového domu. Naléhal na ni a vyžadoval aby chalupu, ve které vyrůstala, bez váhání prodala. To nemohla za žádných okolností dopustit! Nedokázala by se s prostředím, které považovala za vlastní, vzhledem k jejímu naturelu, navždy rozloučit. Ani na jediný okamžik nepřipustila, že by se mohla dobrovolně odstěhovat do krajského města. Adam to věděl od okamžiku, kdy začal plánovat novostavbu. Nedokázali se dohodnout na žádném kompromisu. Naprosto ji nechápal, býval rozčilením celý bez sebe. Její lpění, na té „staré barabizně“, považoval za přecitlivělost a obviňoval ji ze zbytečné hysterie. Ona si zas nedokázala představit život v přepychovém lesku studené, nerezové kuchyně, prvotřídních kožených sedaček a moderního černého nábytku. Velmi se tím trápila a cítila se osamělá, neměla kolem sebe žádné zastání.
„Holčičko, měla bys bez řečí následovat svého manžela – tak už to prostě chodí! Smiř se s tím a nechovej se tak hloupě.“ domlouvala jí Adamova matka, povýšeným tónem.
Manželství začalo být postavené na otázce: Kdo z koho? Kdo z nich dvou se podvolí tomu druhému? Vznikaly nepříjemné hádky, stále častěji, které většinou neměly vítěze. Daniela argumentovala tím, že i pro jejich dcerku by bylo nejlepší dál vyrůstat v přírodním prostředí.
„V přírodě – nebuď směšná! Chceš snad, aby z Anetky vyrostla domácí puťka, která se nebude umět zapojit do moderní společnosti? To nemůžeš myslet vážně!“ Oponoval nepříjemnými a pro Danielu urážlivými argumenty. „Nehledě na to, že jsem přesvědčen o tom, že by měla Anetka vyrůstat mezi svými vrstevníky. Měla by být více mezi dětmi – což se tady na té úžasné samotě nedá předpokládat!“ komentoval se smíchem.
Hlasité předčítání
