6. a 7. kapitola
Vzpomínky byly nepříjemné a nepřidaly Daniele na dobré náladě. Stále marně si zakazovala neustále se vracet k tomu, co bylo a je nenávratně pryč. Od oceánu vál svěží vánek, věštící chladný letní večer. Při svých úvahách na pláži málem usnula.
Ne, nebyl to spánek. Byla docela při vědomí, někde na rozhraní mezi spánkem a vědomou dřímotou. Důvěrně znala tento stav. Jenomže tentokrát to nemělo celkem nic společného s hravou, cílenou meditací. Bytostně vnímala nepříjemný sen, jakousi téměř zhmotnělou skutečnost – v jiném čase a prostoru. Sen, jenž ji zcela pohltil. Nebyla schopná se pohnout ani otevřít oči. Naprosto ji paralyzoval mrazivý chlad. V žáru slunce – vnitřní, znehybňující mrazivý chlad.
Leží bez pohnutí na zádech, točí se jí hlava. Jemný písek pod jejím tělem se nepatrně rozhýbe, cítí nepříjemné vlnění pod zády, stehny i na dlaních. Něco drobného se začne kolem pohybovat, vzbuzuje to nepříjemné pocity. Z písku se postupně a velmi pomalu a plíživě vynořují klubka malých hádků. Po chvíli cítí jejich teplou, drsnou kůži po celém těle. Smířlivě vnímá palčivou bolest s jakou se zavrtávají pod kůži, zamotávají se do dlouhých vlasů, plazí se po obličeji a pootevřenými ústy nalézají cestu do útrob nehybného a zcela odevzdaného těla.
Laskavé slunce náhle zmizelo, obloha se rázem stala nelítostně rozervanou, pohltila vše ve své nekonečnosti. Rozhostilo se naprosté ticho. Ticho neuchopitelné, umocňující nesmírnou bolest jako trest. Bolest proměněnou v temné, vnitřní energií oživené, beztvaré, mrazivým chladem pulsující fluidum. Není den ani noc. Není země ani nebe. Jen podivné, zlověstné vakuum. A ve sféře nekonečného prostoru vznáší se odplata za smrt, jako zhmotnělá, nemilosrdná bytost. Daniela se ničemu nebrání. Dál odevzdaně přijímá divoký tanec stínů, které sama během nedávného času imaginárně stvořila, jako všudypřítomné larvy, jež jí postupně a s vychytralou obratností vygumovaly z mysli smysl života. A stále znovu otevírají bolestivé, nezacelené rány, bezohledně, krvelačně a s mrazivou přítomností – přímo v srdci.
Z ničeho nic se najednou ocitá mezi dunami na vyprahlé poušti. Trpělivě čeká, až se přežene krutá, písečná bouře. Ostrá zrníčka písku se zabodávají do jemné kůže, pod nehty a do očí, vysušují ústa. Naštěstí bouře netrvá dlouho, ustupuje do pozadí a před Danielou se v dálce, jako záblesk naděje, rozprostře zelená oáza. Zahlédne velký košatý strom. Zatouží rozběhnout se a obejmout ho. V tom se z čistého nebe snese rudý blesk a strom rozsekne na dvě poloviny. V ohlušujícím hromobití si Daniela uvědomuje, že už nikdy nepřilnou k sobě a nevytvoří pevný kmen. Marně si přeje, aby sled nedávných událostí, které rozpoutala nechtěnou a netušenou vnitřní proměnou své vlastní osobnosti, byl jen pouhou fata morgánou.
Tento živý sen trval několik nekonečných minut. Daniela se konečně probrala, třásla se po celém těle, přestože ležela v žáru odpoledního slunce. Intenzívně vnímala skutečný pocit mrazivého chladu, jako kdyby kolem jejího těla vířil chlad bytostí z jiného světa. Tentokrát už neplakala. Osvojila si snášet a vnímat ponižující vnitřní bolest jako trest. Nic jiného jí ani nezbývalo, pokud se rozhodla ničemu se nebránit. Byla to její volba. Úmyslně zastavila neúprosný tok pozemského času. Nyní, od svítání do svítání, odpočítával poslední dny a hodiny jejího života jen tiše odevzdaný tep vlastního srdce.
Hlasité předčítání
