Sevření nepříjemné zimnice konečně povolilo, až když si vzpomněla na Martina. Postupně se uklidnila a vymanila se ze sevření svého druhého já, se kterým marně bojovala a marně se bránila atakům deprimujících nálad. Začala se upřímně těšit na večerní setkání s mužem, jenž jí nebyl tak úplně lhostejný. Té Daniele, která si podvědomě přála být zase obyčejně šťastná a začít opět plnohodnotně žít. Rozhodla se nebránit se ničemu, co jí příští hodiny a snad i dny nabídnou. Nakonec byla docela ráda, že nebude dnešní večer trávit jen ve své dobrovolné, leč někdy děsivé samotě. Jen se svou vnitřní chimérou, která ji systematicky odvrací od skutečnosti a pomalu a jistě připravuje ji na setkání s novou realitou. V imaginárních představách vykreslenou, jako hřejivé kouzlo dosud nepoznaného.
Po návratu z pláže si dopřála osvěžující sprchu, použila gel s vůní mandarinek a exotického koření s lehkým nádechem vůně santálového dřeva. Smývala ze sebe sůl, která jemně vyhladila její opálenou kůži. Do pokožky celého těla vmasírovala tělové mléko se stejnou vůní. Husté vlnité vlasy, dlouhé do půli zad, vyfoukala přes kulatý kartáč do atraktivního účesu. Jemně se nalíčila. Přála si být dnes večer přitažlivá a svůdná. Rozhodla se být ženou, se vším, co k tomu patří.
Moc času už mi nezbývá, jen pár letních dnů, pomyslela si. Co všechno se dá prožít – naposledy, když spravedlnost ukrajuje ze zbytku času poslední dny a hodiny? Daniela se lehce zachvěla nad svým uvažováním.
7. kapitola
Martin vyzvedl Danielu, jak slíbil. Přesně v šest hodin přišel, čerstvě oholen a sportovně oblečen. Už ani zdaleka nepřipomínal zatoulaného bezdomovce. Přivítali se hlubokými pohledy očí, prozrazujícími vzájemnou přitažlivost. Málem ji nepoznal, vypadala jinak, než dopoledne na pláži. Předtím měla mokré, neupravené vlasy a nebyla nalíčená. V jemných, pravidelných rysech obličeje teď vynikaly modré oči.
„Moc ti to sluší,“ řekl na uvítanou.
Odpověděla upřímným úsměvem, avšak uvnitř sebe zaznamenala nečekané dojetí. Už dlouho jí nikdo neřekl tak jednoduchou a přitom milou větu.
„Asi tři kilometry odtud je příjemná restaurace. Takže tě zvu na večeři. Pokud nebudeš nic namítat proti večerní procházce?“ zeptal se. Nespouštěl z Daniely oči, zaskočen její jemnou, zvláštní krásou.
„Nevadí, naopak, ráda se porozhlédnu po okolí. Těším se.“ Oči jí jiskřily zvědavostí. Snažila se být pro tuto chvíli a tento večer sama sebou. Odpoutat se od všeho tíživého a plně se soustředit jen na příjemné prožitky končícího dne. Snažila se dělat jen to, co bylo dříve její přirozeností. Vnímat celou svou bytostí sílu přítomného okamžiku. Nesmím stále s sebou vláčet stíny všech mých smutků, výčitek a špatných nálad, umínila si.
Cestou si připadala, jako by se ocitla přímo v rajské zahradě. Pomalým krokem míjeli neobvykle velké, krásně rostlé magnólie. Ani si nedokázala představit tu nádheru, jak na jaře jedna po druhé rozkvetou. Bylo jich tu bezpočet, celý les magnólií. Při pravé ruce se do dálav rozléhalo moře, nad vlnami kroužila hejna racků. Pohled nalevo lemovaly datlové palmy a plantáže banánovníků. V dálce, nad vší tou neskutečnou zelení, se nadnášely kopce porostlé borovicovými lesy, vydechujíc mlžný opar do okolí. Pod kopci se rozléhaly zelené pastviny s početnými stády ovcí. Došli k velmi zvláštnímu sadu, Daniela se nemohla vynadívat. „Martine, podívej, co je to za nádherné stromy?“ zeptala se, krásnější nikdy neviděla.
Hlasité předčítání
