Martin se zadíval do větvoví palmy kousek od jejich stolu. „Podívej, Danielo, koukni tamhle na tu palmu,“ téměř šeptal, „vidíš toho malého papouška?“
„Počkej – ano, už ho vidím. Ten je nádherný! Co je to za druh?“ zeptala se se zájmem.
„To je Kakariky, typický svým dlouhým ocasem a zvláštní zelenou barvou.“
Martin se dal do dalšího vyprávění. Daniela poznala, jak moc ho jeho práce baví a naplňuje. Přistihla se, jak mu tiše a s lítostí jeho elán a zapálení závidí. Zaujatě poslouchala příjemný a melodický hlas. Zároveň si prohlížela velmi zajímavé dřevořezby, zdobící dřevěné sloupy a průčelí vchodu do restaurace. Nalevo, na konci budovy stála na nízkém podstavci zmenšená kopie ze dřeva vydlabané kánoe. Patrně té, na níž Maorové kdysi dávno připluli z Polynésie do těchto končin, tenkrát ještě panenského ráje, a postupně ostrov osídlili. Daniela začala konečně naplno vnímat, že se nachází na místě, po kterém tak dávno toužila. Nebýt těch okolností, které ji přivedly právě sem a právě teď, byla by nesmírně šťastná. Tak znenadání se ocitla „v Zemi dlouhého jarního dne“, jak říkají domorodci.
Najednou se zaposlouchala do výrazného, překvapivě melancholického zpěvu. Přicházel odněkud z velké dálky. „Martine, slyšíš to? Co je to za smutný zpěv?“ nevěřila vlastním uším.
„To je zpěv Matuku, vzácné volavky. Její volání je tak pronikavé do okolí, že je možné uslyšet ji až pět kilometrů daleko,“ řekl pohotově.
„Úžasné! Nic podobného jsem nikdy neslyšela,“ povzdechla nevěřícně.
„Těmto volavkám hrozí vyhynutí, je to velká škoda, už je jich v přírodě velmi málo, je vzácnost takhle je zaslechnout. Osobně si myslím, že je škoda každého druhu, který nenávratně vymizí z přírody“, dodal s vážnou tváří. „Je velké štěstí, že si místní domorodci velmi váží přírody a dokáží jí naslouchat. Například pokud prší, tady nikdo nikdy nenadává na počasí, naopak, říkají, že když nebesa pláčou, země se probouzí. Dokonce se pravidelně modlí za déšť, přestože tady na ostrově ho rozhodně není nedostatek.“
Danielu zamrazilo, tak nějak zvláštně a příjemně, když si uvědomila, s jakým procítěním umí Martin vyprávět o přírodě. Zřejmě má srdce na správném místě, napadlo ji. A zřejmě by si mohli opravdu rozumět. Uvědomila si, že s Adamem si takhle nikdy nepopovídala. On byl jiného založení, jeho zájmy – měly úroveň, jak jí s oblibou posměšně předhazoval. Projevoval se u něj cynismus, pohrdal její láskou k přírodě, tím pádem patrně i její jemností a citlivostí. Často nechápala, jak může být takový ignorant a tak chladný ve svých postojích. Uvědomila si, jak v posledních dnech spolu strávených, nesnášela ty jeho rozzlobené oči. Měla to pochopit už na samém začátku jejich vztahu! Měla se více soustředit na vlastní intuici. Bylo už příliš pozdě, když si konečně uvědomila svůj největší životní omyl. On přece není žádný pošetilý romantik. Naopak, význam tohoto slova mu vždy připadal směšný. Nejraději by jej možná přirovnal ke zbabělosti. Romantik rovná se zbabělec! A to on, Adam, přece nemá zapotřebí, takové přesvědčení by snižovalo jeho důstojnost.
Daniela se dál tvářila, jako že poslouchá smutný zpěv vzácné volavky a přemýšlela o příjemném, sympatickém muži středních let, který na ní mohl oči nechat. Prohlížela si výraz jeho tváře, četla z upřímných očí a snažila se napojit na jeho energii. Ale moc se jí to nedařilo. Od té doby, co má co dělat sama se sebou, některé ze svých neobyčejných schopností náhle ztratila.
Hlasité předčítání
