„Anetka byla jako andílek, tak trochu vymodlené dítě. Nejkrásnější na světě, jak by řekla každá máma. Podařilo se mi otěhotnět až po několika letech manželství. Vlastně ne tak docela. Anetka byla dítě ze zkumavky – takový malý zázrak. Velmi jsem ji milovala,“ zachvěla se. Mozek se začal pomalu rozpínat.
„Podstoupila jsi umělé oplodnění?“ zeptal se.
„Ano, pro mě to bylo velmi důležité a jediná šance. Normální cestou to nebylo možné, předtím jsem prodělala velmi komplikované mimoděložní těhotenství. Už jsem měla po třicítce, nechtěla jsem hledat náhradní smysl života. Moc jsem toužila po dítěti,“ vykouzlila úsměv.
„Přírodě se někdy poručit nedá,“ Martin okamžitě souhlasil. „Zažil jsem podobné starosti. Nakonec jsme s manželkou zvolili adopci, takže moc dobře vím, o čem mluvíš. Nikdy jsem toho nelitoval. Dnes mám patnáctiletého syna, puberťáka jak se patří, a mám ho moc rád, jako kdyby byl můj vlastní,“ hloubavě se zamyslel.
„Víš, nakonec jsem čekala dvojčata. Po všech těch náročných a nepříjemných procedurách jsem byla nesmírně šťastná. Brzy ale přišlo zklamání, ze zdravotních důvodů mi lékaři nakonec doporučili, ponechat jen jedno embryo. Bylo to nesmírně těžké rozhodování,“ na okamžik se odmlčela, oči zalité slzami. „Když se pak Anetka narodila a já ji držela v náručí, nemohla jsem ani uvěřit, že ten bezbranný uzlíček štěstí je můj,“ smutným pohledem se zadívala daleko před sebe. „Jenže dneska už je všechno docela jinak. Všechno je naruby, věci nejsou tak, jak měly být. Nic v mém životě už nemá žádný smysl“, řekla s pocitem beznaděje.
Martinovi došla slova. Nevěděl, jak má v daný okamžik zareagovat, aby jí ulehčil situaci. Slova neměla v tuto chvíli žádný význam. Došlo mu, že těmito otázkami zasáhl zřejmě nejcitlivější místo v jejím srdci. Jenomže už nemohl couvnout, stalo se. Vlastně byl rád, že se konečně rozpovídala. Možná se potřebuje svěřit a někomu se vyplakat ze své bolesti. Někdy se člověku uleví, když má možnost o svém trápení otevřeně a bez ostychu mluvit, pomyslel si. „Danielo, promiň mi to, prosím. Netuším, proč mluvíš o Anetce v minulém čase. Doufám, že jsem se tě nijak nedotkl. Jestli ano, moc se omlouvám. Nemusíš mi už vůbec nic říkat,“ tvářil se provinile. Ze své profese byl na podobné rozhovory zvyklý, jenže tentokrát si připadal jako hlupák a barbar. Nechtěl Daniele ublížit.
„To je v pořádku, neomlouvej se. Všechno už je pryč,“ zalhala. Potřebovala se svěřit a vypovídat. Mozek zatím ještě neexplodoval. „Na podzim, na konci září došlo k té hrozné události. Kdybych jen tušila, co se má stát“, odmlčela se. „Bývalý manžel byl dobrý řidič, přesto se stala autonehoda. Stalo se to, když se vracel s Anetkou z výletu, bylo to v pátek.“ Daniela se na pár vteřin odmlčela. „Na železničním přejezdu, jen dvanáct kilometrů od domova, Adam přehlídnul signalizaci.“ Dalších třicet vteřin ticha. „Bylo to strašné, kdo nic takového nezažil, neumí si to ani představit. Proč mě to jen nenapadlo – možná, nemuselo se to stát. Ani on, ani malá to neštěstí nepřežili,“ řekla tichounce.
„Promiň, Danielo, jsem hlupák. Je mi to moc líto,“ řekl Martin.
Daniela mluvila o té nešťastné události poprvé bez slz a bouřlivých emocí. Dokázala to. Cítila k Martinovi důvěru. Toužila povědět mu mnohem víc. Nemohla. Měla strach z jeho reakce. Nebo snad ze své vlastní? Jistě by ji odsoudil. Nepotřebuje žádné odsouzení, od nikoho, vlastních chyb si je vědoma. Sama si zvolila trest. Trest a zároveň vysvobození. Už nenechá nic náhodě, sama se postará o všechny detaily. Vše, co se v minulosti stalo, mělo své důvody. Jen ona je příčinou. Byla to ona, kdo měl mít na paměti, že ne všechna přání jsou pro vesmír přijatelná! Nyní v hloubi duše opakovala její mysl tu obehranou větu, jako stále dokola točící se gramofonová deska. Pořád dokolečka stejná slova: To já jsem zavinila jejich smrt! Je to moje vina, jen a jen moje vina.
Hlasité předčítání
