Věta, kterou se Daniela neodvážila vyslovit nahlas, uvízla v krku, svírala hrdlo, až měla chvílemi pocit, že nemůže popadnout dech. Měla by konečně šlápnout na tu minu, zatáhnout za provázek a nechat explodovat vesmír! Ještě nikomu tu odpornou pravdu neprozradila, ještě se nikomu nesvěřila se sebezničujícím pocitem viny. Od toho neštěstí je sice v neschopnosti, evidovaná v psychologické ambulanci, jako jeden člověk z mnoha, důkladně a přesně zaškatulkovaná, zavedená v kartotéce podle abecedy. Byly jí předepsány jakési léky ovlivňující centrálně nervový systém, snižující duševní napětí a úzkost – nemá však pocit, že by jí pomáhaly, a tabletky na spaní, a to je všechno. Terapii u psychologa rezolutně odmítla, neměla potřebu vyzpovídat se u cizího člověka, ani kdyby to byl ten největší odborník. Anetka zemřela a s tím už nikdo nic nenadělá! Dozajista neexistuje odpuštění. S vinou, která ji trýzní, nedokáže dál žít. Tato nevyslovená muka ji pronásledují dnem i nocí. Tolik by se potřebovala vypovídat, pravdivě a bez okolků, myslí si právě teď.
Avšak nakonec ani v tuto chvíli nenašla v sobě odvahu. Nepříjemná slova drala se ven z rozbolavěných útrob, toužila vykřičet je do setmělého nebe, do hlubokých lesů, aby se konečně roztříštila o hladinu oceánu a vítr navěky odvál jejich mučivou ozvěnu. Tiše ovládla vnitřní bouři emocí. Rychle potlačila okamžité pocity a opět se stáhla do svého mlčení. Nezbavená těžkého břemene minulosti, nehodlá uniknout před spravedlností, kterou si sama naordinovala. Nemá právo na vysvobození – rozhodla se mlčky.
Martin nevěděl co říct, zaskočila ho bezradnost. Zároveň si uvědomoval, že všechna slova jsou v tento okamžik zbytečná. „Vážně je mi to moc líto,“ řekl jen. Zamyšleně se díval Daniele do tváře a proklínal nekonečné vteřiny ticha. Nenalézal slova útěchy, ač by ji velmi rád politoval. Konečně vzal její dlaně do svých a vysvobodil ji tak ze zamyšlení. Cítil, jak se celá chvěje.“ Není ti zima, Danielo?“ zeptal se.
„Trochu ano,“ řekla tiše a rozhlédla se kolem sebe. „Už je pozdě, začíná se stmívat. Byl to hezký večer. Budu ti vděčná, když mě doprovodíš nazpátek,“ poprosila. Oči se jí leskly jako studánky.
„Samozřejmě, moc rád. Nenechal bych tě jít samotnou.“ A už vůbec ne v takovém stavu, pomyslel si. Vděčně se usmála. Modré oči zalité smutkem, na řasách se nesměle lesknou krůpěje zakázaných slz.
Vraceli se pomalým krokem, přesto cesta rychle ubíhala. Některé zvuky v přírodě utichly a jiné, s příchodem noci, probouzely se do šera odcházejícího dne a chladného, čerstvého vzduchu. Martin vyprávěl o své nové knize, na kterou tady na ostrově sbírá ještě poslední materiály a vylaďuje detaily. A zapisuje poslední poznámky do cestovního deníku z náročné a zároveň krásné a nezapomenutelné cesty po Tichomoří. „Víš, že zdejší domorodci jsou již od starověku velmi zdatnými hvězdopravci i zkušení astronomové? Velmi opěvují jednu z největších hvězd, Sirius – nazývají ji Sluncem či hvězdou, naviguje kánoe na dalekých mořských cestách.“ Snažil se, aby Daniela přišla na jiné myšlenky, vyprávěl jí veselé zážitky ze svých dřívějších cest, a podařilo se mu ji rozesmát. V duchu si vyčítal, že nedokázal být ohleduplnější, že ji svou zvědavostí tak nepříjemně rozhodil. Již dříve pochopil, že ji něco velmi trápí, jenže netušil, kolik bolesti v sobě tato milá a zajímavá žena nosí. Pocítil k Daniele soucit a snad ještě cosi jiného, mnohem hlubšího.
Hlasité předčítání
