„Krásné je slabé slovo – bylo to k zbláznění!“ odpověděl a vroucně ji políbil. „Jsi ďáblice,“ pošeptal jí do ucha.
Daniela při té extázi pocítila, zas po dlouhé době, onu hybnou sílu vesmíru. Vnímala velmi živoucí příval slovy nedefinovatelné energie vystupující vzhůru z jejího lůna. Rozpálil celé její tělo. Jako horká láva prýštící v pravidelných intervalech do věčného prostoru a pohlcující vše, co kdy bylo a vše, co kdy bude. V tomto jedinečném okamžiku není žádná minulost ani budoucnost – nic z toho nikdy nebylo skutečné, je jen tady a teď. Jemně oddychovala a jen velmi nerada se vracela z nekonečné dimenze jiného světa. Orgasmus pro ni představoval tajemné, možná snad mystické spojení se vším jsoucím. Martin neměl o jejím osobitém prožitku ani zdání. Spokojeně oddychoval, úsměv na tváři, a sladce po pár minutách usnul.
Nechala ho v klidu odpočívat. S prožitkem sobě vlastním vnímala celou svou bytostí sílu energie proudící z jejich příjemně unavených těl. Viděla barevné vodopády elektrizujícího záření, roztančené, zářící a jasné světlo jejich propojené aury, vzájemně se prolínající a navzájem se pohlcující. Viděla světlo padající a tříštící se v nekonečných paprscích o samu podstatu bytí. Už dávno věděla, že sexuální vzrušení, spojené s lehkou meditací, vyvarování se zbytečných myšlenek a vědomé soustředění se pouze a jen na pocity a emoce prožívaných okamžiků, dovede její tělo spojit se samotnou podstatou života. Nedokázala by tuto jedinečnou zkušenost slovy popsat. Dvě lidská těla stala se tmou i světlem, mužem i ženou, jedinou bytostí.
Jen velmi nerada se vracela z té zvláštní a ničím nesrovnatelné euforie zpět do času a prostoru. Zpět do hmatatelné reality slov a myšlenek, do nekonečných myšlenek minulých i těch budoucích, jež nemohou už nikdy přinést očekávanou spásu. Zpět do věčného koloběhu unaveného usínání a smutného probouzení se. Neměla již sílu. Nepatrně se otřásla a přešel jí mráz po zádech, když si uvědomila, jak moc se její druhá polovina nedočkavě těší, až projde konečnou bránou splynutí na druhý břeh věčnosti.
9. kapitola
Nad ránem měla Daniela krátké, podivné sny, připomínající zmatené halucinace. Ten poslední si velmi dobře zapamatovala. Byla jeho bolestivě živou součástí – vrýval se jí přímo do srdce. Opět byl jiný než obyčejné sny. Byl jako nesmazatelná, ošklivá skvrna ulpívající na samém dně podvědomí. Ani fantazie ani skutečnost. Tento nevítaný sen byl jako magnetické fluidum palčivých otázek a odpovědí odkudsi z jiného časoprostoru. Jako mozaika poskládaná z té části života, jež nemůže být nikdy odpuštěna, zapomenuta ani smazána z energetického pole ve věčnosti. Všude kolem vnímala rezonující energii bolesti, pulsující skutečnost svým vlastním tepem, nemajíc žádné uspokojivé alibi.
Popoháněna neznámou silou prochází Daniela nedobrovolně jakousi pomyslnou bránou do tmavé, nepřívětivé podzemní jeskyně, skrývající v sobě jiný časoprostor, jiný svět. Vstupuje za hranici hustého mlžného oparu oddělující její vědomí od temného podsvětí. Pomalu sestupuje po mírném kamenitém srázu a znenadání se ocitá v podzemním jeskynním chrámu. Ze všech stran slyší naléhavé šepoty a ještě naléhavější výkřiky několika navzájem se prolínajících, tesklivých hlasů, ale vůbec jim nerozumí. Jen tuší. Ozývající se zoufalé hlasy snad patří nešťastným duším, které nedobrovolně a předčasně opustily tento svět. Do tmavých kamenných stěn šeptají všechny své nekonečné palčivé prosby a nesplněná přání.
Hlasité předčítání
