Martin se probudil, chtěl se k Daniele přitulit, políbit ji a popřát krásné ráno. Vedle sebe na lůžku nahmatal jen teplé, prázdné místo. Netušil, že byla jako místní počasí – v minutě proměnitelné, stejné byly její nezvladatelné nálady, ačkoliv si vroucně přála, aby to už jednou pro vždy skončilo. Vyšel ven, rozhlédl se po krásném, voňavém ránu. Přisedl si na trávník, chtěl ji obejmout.
„Prosím, nedotýkej se mě, Martine,“ řekla podivně zastřeným hlasem.
Tázavě na ni pohlédl. „Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se překvapeně. Její odmítavé reakce se polekal. Neznal příčinu.
„Nemohu ti nic vysvětlovat, ne teď. Netýká se tě to. Neber si to osobně. Nezlob se, odejdi, prosím,“ ani se neotočila, aby mu pohleděla do očí.
„Danielo?“ Nenechala ho promluvit.
„Vážně, nezlob se, teď potřebuji být sama!“ dodala nekompromisně.
V překvapení mlčel. Nezmohl se na jediné slovo. Nebyl si jistý, jak se má v této nečekané situaci zachovat. Takové probuzení, po včerejším nezapomenutelném sblížení, si ani náhodou nepředstavoval. A nevěděl ani, co si má o jejím nepříjemném chování myslet. Bylo to jako studená sprcha. Na dramatickou proměnu její nálady nebyl připraven, a nebyl ji v tuto chvíli schopen pochopit. Nedokázal si vysvětlit příčinu tak chladného odmítnutí. Odešel tedy bez jediného slova rozloučení a toho dne se již neukázal.
Netrpělivě čekala, až konečně odejde. Vší silou zadržovala pláč, bylo jí Martina moc líto, věděla, že si takové chování nezaslouží. Dalo jí hodně úsilí zamaskovat své skutečné emoce. Ve skutečnosti přitom potřebovala ze všeho nejvíc schoulit se do jeho upřímné náruče a pocítit hřejivé teplo. Moc potřebovala, aby ji ochránil před celým světem, ale hlavně před sebou sama. Aby ji chránil a dovolil povědět o sobě úplně všechno, až do posledního detailu. Vlastně si vůbec nepřála, aby od ní odešel. Dovolila svým emocím a pocitům zcela ovládnout nemocnou mysl, propadnuvší se do temných stínů smutku a beznaděje.
Konečně vypustila proud zadržovaných slz a konečně s vážností připustila, že měla přece jen vyhledat odbornou pomoc – ještě dříve než došlo k tomu neštěstí. Ano, měla se léčit. Skutečně si to uvědomovala až nyní, kdy poznala muže, kterého by dokázala milovat. Už nikdy nikoho milovat nesmí. Zakázala si to. Chovala se, jako kdyby navždy zapomněla na tajemství života v přítomném okamžiku, bez trýznivých vzpomínek na minulost.
10. kapitola
Daniela dříve vždy včas rozpoznala různé shody okolností, vhledy, intuitivní pocity, skryté emoce a různá znamení, která dnes, svou nesoustředěností na přítomný okamžik, snadno přehlédne. V euforii smutku a ve stále prohlubujícím se zmatku a nevyznání se ve vlastním nitru se Daniela neubránila dalším vzpomínkám na vztah s Adamem.
Před časem, když Adam s definitivní platností odešel od rodiny k jiné ženě, k mladé pětadvacetileté dívce, stáhla se Daniela do ústraní a postupně uvízla v bažinách nekontrolovatelné a nenápadně se plížící deprese. Jedním z motivů jejího zoufalství byla manželova nevěra a následný odchod. Dále pak vtíravý pocit, že selhala jako žena, že pro něj nepředstavovala to, co od ní očekával. Zhroucení nepřišlo hned, nějaký čas všemu statečně odolávala. Trpělivě, zhruba půl roku o svého muže tiše a nenápadně bojovala. Krátce na to, kdy poznala a sama instinktivně vycítila, že má přítelkyni, či snad jen milenku, se kterou se pravidelně schází. Dokázala by mu i odpustit. Dovedla rozumově pochopit, že každému z nás se to může stát, že pozná ve svém životě někoho jiného a zamiluje se. Nikdo nám přece nepatří! Nikoho nevlastníme, a ničí svobodnou vůli už vůbec ne, toho si byla moc dobře vědoma.
Hlasité předčítání
