Tichý oceán majestátně objímá tyto ostrovy především sopečného původu, protkané úžasnými vodopády a krásnými jezery v exotické, téměř panenské přírodě. V hlubokém vnitřním soustředění zavřela Daniela oči a na okamžik splynula s prostorem syté zeleně, s nadšením vdechovala neznámé esence vůní a zažívala nadpozemský pocit, jak se tento ostrov kdysi tvořil a zvětšoval explozívními výbuchy pradávných sopek. Opět se ocitla v jakémsi virtuálním světě a viděla, jak horká láva, svou zhmotnělou fantazií a nezkrotným dechem, utváří zátoky a sopečná pohoří. Ničím nezdolnou energií vyvrhuje do okolí vulkanické sklo a různé krystalky minerálů, a do skalisek a kamenů zapisuje postupem času – paměť věků.
Každý lávový kámen, každé semínko trávy, každičký strom i všechna voda v oceánu má svou nezaměnitelnou paměť – jakýsi energetický otisk Absolutna, který po sobě zanechává vše živé i každá neživá hmota. Energie, jež tvoří sama sebe, neustále popisuje stránky vesmírné kroniky tajným písmem, zašifrovaným v tom hvězdném kosmickém prachu. Bývaly doby, kdy se Daniele zlehka dařilo v této otevřené knize života číst a jen tak se toulat v neprobádané krajině pravdy. Ale jen do chvíle, než své srdce uzavřela – tak nešťastně – do stínů temného podsvětí.
Ve vzácně povznesené náladě nechce se Daniele uvěřit, právě teď, jen pár hodin po zdlouhavém letu, že zdánlivě neskutečné sny se mohou splnit. Po dlouhých hodinách netrpělivého nadšení a vnitřního očekávání, přistálo letadlo za úsvitu v Austrálii, daleko od domova, na jižní polokouli. Danielu a všechny ostatní cestující přivítalo mezinárodní letiště v Sydney. Těšila se na krásné město, ležící na pobřeží Tasmanova moře. Velmi litovala, že jí nezbyl čas alespoň na krátkou prohlídku. Během hodiny totiž navazoval další let do Aucklandu, velkého přístavního města na severním ostrově Nového Zélandu.
Nenadálá euforie prvotní šťastné a veselé nálady pozvolna vyprchala a v protikladu, opětovně, nechtěně a bezmocně, dostavil se smutek. Posledních pár měsíců je Daniela ovládána nepříjemnou proměnlivostí svých nálad. Jako bych to ani nebyla já, pomyslela si, jako by se uvnitř mého těla rozpínala jiná, nezvaná a nevítaná bytost, a rozdělovala mé vědomí na dvě poloviny – navzájem se nesnášející. Jako bych žila dva životy v jednom těle. V zamyšlení se rozhlížela kolem sebe. Nádherná země, povzdechla uznale. Na krátký okamžik se smířlivě usmívala.
Bludička? Zašeptala do větru podivnou otázku a čekala na odpověď.
Daniela se stále marně pokouší zbavit se nepříjemných a zničujících pocitů, že nedobrovolně přežívá v jakési bublině, v jejímž nitru zastavil se proud nekonečného času. Že stala se obětí neodpustitelného omylu a nežije svůj život. Jako světluška nad močálem, zbloudilá v osamocení, odevzdaně čekající na osudové nahodilosti. Neustále hledající sebe sama, daleko za pomatenou myslí, za neproniknutelnou hranicí vlastního ega, které má své vlastní myšlenky. Marně snaží se číst mezi řádky a odhalovat všechna podivná tajemství mysli. Ta bublina není v duhových barvách, jak by se snad mohl někdo mylně domnívat. Je bezbarvá, bez lesku, nevznáší se, nepluje volně a nespoutaně prostorem. Zatížená tmou, z vlastního přičinění, propadá se stále hlouběji do beznaděje. Tichá esence prázdnoty, žízeň po životě, slepecká hůl na přechodu do neznáma.
Proč vlastně? Jen osamělé podvědomí, uzavřené v dočasné nevědomosti, zná odpověď. Nešťastné pravdě se už nebrání. Nad jejím nebem je tíha, olověná zátěž, která nesmazatelně provází každý nový den, jako zmagnetizovaná bláznivými chapadly, jakési obludné chobotnice, zmítajícími se mezi dobrem a zlem. Střídavě oblačno, vzácně slunečno, častěji pláč. Tak nezvladatelný, jako přívalový déšť. Kam poděl se šťastný smích? Zbyla jen duševní roztříštěnost.
Hlasité předčítání
