Už jako dítě milovala přírodní úkazy. Bouřky i pohled na rozvětvené blesky, přeskakující mezi mraky, nebe plné načechraných oblak, těch sněhově bílých oblaků, jež podněcují fantazii k tichému snění. Někdy jí oblaka svými tajuplnými tvary dokonce odpovídala na všetečné otázky. Nikdy se nebála hněvu přírodních bohů, ani nepředvídatelných zvratů a nečekaných událostí. Povídala si s barevnými červánky, které s jistotou prozradí, že zítra bude krásný den. Milovala pohled na vždy tajuplnou hvězdnou oblohu a na nádherný a ničím nepřekonatelný měsíc v úplňku. To vše v ní vzbuzovalo posvátnou úctu a respekt k přírodě. Už tehdy začínala pomalu chápat, svým dětským rozumem, že všechno souvisí se vším. V souladu s přírodním děním vytvářela si tak vlastní nadhled, s jakým se dívala na svět kolem sebe. Dokázala vidět věci jen těžko hmatatelné a zpřístupněné jen doširoka otevřeným očím, viditelné jen bytostem vymykajícím se z běžného, spícího, stále ještě neprobuzeného davu většiny pozemšťanů.
V mystickém smyslu je pro Danielu život člověka v civilizovaném světě smutnou záležitostí, pokud nedokáže včas otevřít své srdce přirozenosti bytí v souladu s přírodou. Smíří-li se člověk s neustálým a jen těžko ukojitelným stavem nekonečných tužeb a věčně nesplněných přání, nikdy nenalezne jeho duše klid. Nikdy dříve se Daniela nezabývala malichernostmi, učila se spoléhat především na sebe a naslouchat instinktu přímo z hlubin nitra. S nadějí věřila, že vše v jejím životě se odehrává v souladu s jejím přesvědčením a na základě uvážlivých rozhodnutí, která vždy mohla ovlivnit vlastní volbou. Některé volby činila na vědomé a některé na nevědomé úrovni, ale vždy jen sama za sebe. Měla se teprve naučit, že s příchodem rodiny a dítěte už není nic tak jednoduché, jak se zdálo.
Patrně jsem nic nepochopila, myslí si mladá žena právě teď. Všechno bylo špatně, svůj život jsem prostě nezvládla! Nebála se, přiznat si smutnou pravdu. Podivně smutné oči zrcadlí pravdu, se kterou se nedokáží smířit, vyzařují zklamání a rezignaci, vypovídají o bolesti na duši, strachu a pocitech viny. Vzdaly se veškeré naděje na nový život. Ačkoliv Daniela věděla, že některé události či zážitky se časem z naší vědomé paměti vytratí. Uložené informace se přesunou do nevědomé paměti, do podvědomí. Zde však zůstanou uloženy navždy a mohou se kdykoliv nečekaně probudit. Ve vědomé i nevědomé paměti zůstávají informace a zážitky uloženy v podobě energetických impulsů nebo znamení a mohou být při vhodné příležitosti rozkódovány. A právě toho se Daniela nesmírně obávala – manifestace dřívějších nepříjemných událostí v její možné budoucí realitě.
Černé řasy lemují hluboký, s přicházejícím večerem již uklidněný pohled modrých očí, prostoupený už jen šerem stmívání. Nic netušící pastelově barevná duha vyvolala v Daniele zvláštní zážitek a vzpomínky na šťastné dětství.
Ukázka z knihy: „Jen pár dní mezi životem a smrtí“, pokračování příště
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Hlasité předčítání
