Ředitel zbystřil pozornost, Tondu dobře znal a věděl, že je ve vsi takový ten nasírací typ, co umí rozumovat a popichovat. „Kam jsi to dotáhl ty se svým rozumáctvím?“
„O mě nejde.“
„Akorát do hospody ke svým stejně blbým kumpánům. Ty mi budeš něco povídat o tom, co mám dělat? Že mám kandidovat? Kam bych se dral? Kam podle tebe? Jsem se svým místem i životem spokojený. Zatím co ty se jen pošklebuješ a posmíváš se každému, kdo nevysedává v hospodě jako ty, a když někdo povýší na okres, tak si přisazuješ, že se někam vyšplhal. To tvoje rozumování nestojí ani za mák. Sedíš jako knedla na jednom místě a ze života máš srandu. Kdežto já život beru vážně.“
„Však já ti to neberu,“ ohradil se Tonda
Ředitel mávl rukou. „Jdu si pro pivo.“ Zvedl se a zmizel ve výčepu.
Tonda si mezitím připravil řeč o domorodcích, kteří se do světa nevydali a zůstali sedět doma na zadku, hodlal je obhajovat a tím i sám sebe, a proti tomu vybral ty, kteří ze vsi vypadli a ve světě širém hledali štěstí a někam to dotáhli. Jeho úvaha se opírala o fakt, že tady ve vsi se kariéra dělat nedá, což byla v podstatě pravda.
„Nic ve zlým,“ mínil Tonda, když se ředitel s půllitrem piva vrátil a usadil se spokojený, že Tondovi dokázal otevřeně říct, co si myslí, což obvykle nedělal. Obvykle, pokud měl výhrady, balil je do frází, aby neurazil a věc předmětnou zašmodrchal tak, že z toho byl uzel napevno utažený a nešel rozvázat. Takže dál debatovat nebylo o čem.
„Já jen, že na to máš,“ pokračoval Tonda k zamlklému řediteli. „A nejsem sám, kdo to tvrdí. Jarda Hajda mi posledně řekl, že by tě volil, kdybys kandidoval. A ten má za ušima. Posledně tipoval, kdo za lidovce vyhraje volby a tipl to správně. Kudláček vyhrál. Vyhrál, to teda jo, ale hned taky zparchantěl, dneska ho tady v hospodě neuvidíš, a řeč s ním není žádná. Žvaní a plácá páté přes deváté. Však jsem mu řekl, aby si víc hleděl pánaboha než politiky, protože pánbůh ho ochrání, kdežto politika ho pokazí a mám pravdu. Se ženou se rozvést sice nemůže, ale už s ní nežije, byla mu moc prostá, venkovská. Tak tohle ti nepřeju, ty seš jiná třída.“
„Tondo, přijímej si rozumu. Ty si opravdu myslíš, že bych mohl kandidovat na senátora?“
„Proč ne? Postavení na to máš, lidi v tobě vidí ředitele školy, děti, co odrostly, tě možná všechny volit nebudou, ale většina jo. Ty bys byl pro obec vážně velkej přínos, a že to potřebujeme, abysme se zviditelnili před těmi fotbalovými skotáky z Boubelova, co se jen naparujou a u nás na hřišti dostanou vždycky nařezáno a u nich nám to chtějou oplatit. Ty bys byl náš trumf.“
„Já? Ve fotbale? Tondo, ty nemáš rozum. Já a senátor, já a váš fotbal, já a vaše derby, které vždycky proserete a pak v hospodě tady u piva camráte, jak jste jim to nandali, Tondo, nebuď blbej a přestaň žvanit.“
Tonda myslel tupě, jak byl zvyklý, neposlouchal, co se mluví a uvažoval nad tím svým, co chce říct a teď mu naskočilo něco důležitého: „Podívej se na Sokolíčka, ptáčka jednoho vykutálenýho, je to křivák jeden zasranej, že to tak musím říct, umanul si, že bude poslancem na radnici okresního města, a je tam. Přitom rozkradl, co mohl, proto taky šel do politiky, aby ho odeesáci kryli. Já mu říkám Sokolíček podvodníček, oni ho mají za čermáčka blbýho, ale jemu to nevadí, on jde po penězích a hledí být všude tam, kde se ty zasraný dotace rozdělujou. Nebejt dotací, museli by se všichni ti podnikatelé, všechny ty instituce mnohem víc snažit a ne, že si budou jezdit třikrát do roka k moři a lítat na Kanáry, jako to dělá Sokolíček. Víš kolik mu na dotacích přiklepli?“
Hlasité předčítání
