„Tondo, přestaň pomlouvat Sokolíčka, je to doktor, vzdělaný člověk, veterinář…“
„Já mu to neberu. Za vočkování psa si řekl tisícovku, hajzl jeden.“
„Tobě vadí, že se vypracoval, že má jméno a v podnikání se mu daří?“
„Hajzl je to,“ zopakoval Tonda a trval na tom a bude na tom trvat, co živ bude.
„No dobrá, nic ti vyvracet nebudu. Jenom bych nechtěl u tebe dopadnout jako on, kdybych se vypracoval, a nakonec se třebas tím senátorem stal. I když jsem nikdy o něčem takovým neuvažoval a stejně jako ty považuji politiku za semeniště korupce, protekcionalismu a zla. A mohl bych jmenovat, jak se ze slušňáka stal protřelý, kariéristický, zkorumpovaný politik. Advokát Kučera. Neříká ti to nic?“
„Jo, říká. Na Kučeru já seru.“
„To je pak s tebou těžký.“
Rozohněný Tonda dopil zteplalé pivo, zklidnil se a rozhlížel, zda si dá ještě jedno. V tom se objevil hostinský, přišel se podívat, zda k nim někdo nepřibyl, a tak si Tonda ještě jedno objednal.
„Ty máš v hlavě pořád nějakýho Sokolíčka, podívej se jinam. Třeba náš Vávra, bejvalej komunistickej poslanec, ten si pořídil rovnou fabriku. Dal se do kupy s kamošama z okresu a šups, zprivatizovali lukrativní provozy v okrese a pak se pohádali a dělili se o to jak Petrovští,“ řekl ředitel a jal se rozvádět známou story o pětici podnikatelů, komunistů, kterým za jejich budování socialismu hrozilo, podle Tondova mínění, nejmíň doživotí, ale oni se chopili příležitosti, dali hlavy dohromady a pohádkově zbohatli. Tohle Tondu už dávno nezajímalo, k tomu si své řekl a dál nic.
Přikývl a povídá: „Anebo lidi, co zůstali doma, co se věnují hospodářství a pracují v zemědělském družstvu, které už není podle názvu jednotné, ale je to družstvo zemědělské a obchodní. Pamatuj: obchodní.“ Pokračoval Tonda na svou notečku. „Vono se i tady na rodné hroudě dá na blbcích vydělat, musíš vědět, jak na to. Když si za pitomou injekci pro psa vezmeš tisícovku, to se to vydělává!“
„Vidím, že mluvím do dubu, vždyť ty mě vůbec neposloucháš,“ řekl uraženě ředitel. Napil se a rozhlédl po prázdné návsi, kde právě kolem vodní nádržky s kovovou husou, co chrlí vodu, projelo auto. Ale nebyl to nikdo ze vsi.
Hostinský přinesl Tondovi pivo a aby řeč nestála, rozhlédl se po obloze a oznámil, že by mělo sprchnout, aby se zem zavlažila. „A co včelky, pane řediteli?“ zeptal se. Ředitel se na něj podíval a stručně skoro až zklamaně řekl: „Nic.“ Hostinský přikývl a odtáhl.
„Znám pár našich společných známých, kteří to někam dotáhli, ale víc je těch, kteří to dotáhli tak akorát do smrti. Žili, pili, žvanili a umřeli. Dál se hvízdá a hází kamením. Nic neudělali, jen zbytečně na světě votravovali, a dobře jim tak!“ vypadlo z Tondy jako cinkající mince z výherního automatu. Zvedl zrak, proč u ředitele nenachází odezvu, viděl jeho zaražený obličej a došlo mu, že ani on, ředitel, to moc daleko nedotáhl. Žil, byl, řediteloval…
„Tondo, s tebou je těžká řeč, ty vidíš jen samé exesy a nic mezi tím. Copak ty, u sta hromů, nevidíš, že většina života se valí v řece jako proud, že většina života není vidět? A naše práce za tím. Ty si vymyslíš teorii o těch, kteří to někam dotáhli a o těch, kteří to nikam nedotáhli. A já co? Já jsem to dotáhl kam?“
Hlasité předčítání
