„Tys to dotáhl hodně daleko. Tys to dotáhl tak daleko, že to není ani možný.“
„Tondo?“ zvedl ředitel varovně svůj hlas.
„Není možný, aby někdo jako ty vydržel tak dlouho na ředitelském místě. Každý jiný by se dal na myslivost nebo na folklor, ale ty ne, sedíš a řediteluješ a na místě se držíš proto, že máš ženskou, která tě podporuje a je stále v pohotovosti. Bez ní bys byl, víš kde?“
„Co kecáš? Co sem pleteš moji ženu. Kdeže bych byl?“
„Nechtěj ani slyšet.“
Tonda si vůbec neuvědomil, že tím zabrnkal na temnější strunu ředitelova života, a ten už se chystal, že si něco takového vyprošuje a nenechá si to líbit. „No tohle!“ ulevil si.
„Ženu sem nepletu, ta sem patří,“ mínil Tonda neústupně.
„Tondo!“ zvolal ředitel o stupínek víc varovně.
„Taková ženská, když je pro kariéru stvořená, je moc dobrá. A ty máš velký štěstí, že takovou dobrou doma máš.“
„Pleteš koše s baňama a pojmy s dojmama,“ konstatoval ředitel.
„Mně se tvoje stará vždycky líbila,“ pokračoval Tonda jako slon v porcelánu. „Seděli jsme tenkrát v hospodě a ona pro tebe dorazila. Řekla jen: Nemluv! A poď dom! A mně bylo hned jasný, že ty to s ní dotáhneš hodně daleko. Nevzpomínáš si na to?“
„Ne! Nevzpomínám!“ řečeno mrazivě, ledově, až nebezpečně suše.
„Tak si vzpomeň. Bylo to na podzim, roku, roku, kukurukuku, devadesátýho čtvrtýho, až možná že i pátýho.“
„Nevím.“
„Ale víš,“ řekl Tonda mírně, ale nepochybně.
„Prosím tě, kde ti byl tenkrát konec.“
„Nenenene, nenene, mě nikde nebyl konec, já si přesně pamatuju, jak tvoje soudružka manželka na hasičské slavnosti dorazila ke stolu pod lipami a zvolala: Hola, hola, na vodě dělají se kola, dejte koni pít. A tys zvolal: Sajme, sajme, než nás někdo zajme. Tak to bylo. To je historicky podložená pravda, jak to skutečně bylo a jak já to viděl a vidím. To není žádný žvást, pozor, pozor, nedrbat, je tam košula.“
Po té stoprocentní pravdě ničím nezviklatelné vydoloval Tonda z kapsové útroby kapesníkový zmuchlanec a jal se jej před udivenými zraky ředitele rozkládat a přiloživše si jej ke svému tupému nosu zhluboka dojemně až poeticky naň zatroubil, a když skončil, tvářil se, jako že zná život líp než on, na ředitele se vyšplhavší.
Tři místní v pracovním vyšli z lokálu, pozdravili a šli dom. Hostinskému se lokál vyprázdnil a přišel za těma dvěma.
Ředitel mu řekl: „Ferdo, spočítej mi to.“
„Jo, spočítej mu to,“ přidal se Tonda. „Ty mý dvě k tomu.“
„Jaký dvě,“ podivil se ředitel.
„Neříkals náhodou, že to zaplatíš?“
„Tys něco takovýho ode mě slyšel?“
„To zrovna ne, ale hodilo by se to, že mám pravdu, Ferdo?“
Hostinský se usmíval a čekal, jak se k tomu ředitel postaví. Věděl, jaký je Tonda filuta a jak mu na všechno lidi skočí.
„Tondo, Tondo,“ kroutil hlavou ředitel. „Ty seš nemožnej. Že já na ty tvý řeči vždycky naletím a teď ještě požaduješ, abych za tebe zaplatil.“
„To je předvolební kampaň,“ řekl Tonda s vážnou tváří hostinskému. „Řiditel bude kandidovat na senátora.“
Hostinský zvyklý na ledacos jen povytáhl obočí. „Vážně?“
Ředitel pořád kroutil hlavou: „Tondo, kdy ty dostaneš rozum. Ferdo, snad bys těm jeho výmyslům nevěřil.“
Hlasité předčítání
