Povídka

Katarze
Četba díla zabere cca 22 min.

Nikdy u doktora nebyl. Tedy nikdy od té doby, co byl plně zodpovědný sám za sebe. Vzal si v práci volno. Jeho nadřízený, pan Schiller, se nejprve tvářil udiveně, protože k tomu ještě nikdy předtím nedošlo, ale přeci jen svolil. Byl to starý podezřívavý pán. Nosil brýle s černými obroučky posazené skoro na samotné špičce nosu. Neustále si upravoval přehazovačku vlasů na svém temeni. Dělal to, i když vlasy dokonale zakrývaly jeho pleš. Ze stále opakujících se věcí se z pravidla vždycky stane zvyk. Ať už děláme cokoliv. Zpíváme si v autě anebo si upravujeme vlasy. Uspokojuje to naši představivost, která nám v opačném případě prostě nenechá ani chvilku klidu.

Viktor byl toho dne nesvůj. Ranní sprchu raději přeskočil. U čistění zubů se snažil nevěnovat pozornost zvětšující se bouli za uchem. Oblékl si černé kalhoty, tričko, šedý svetr, kabát a vyrazil do nemocnice. Po cestě si opakoval, jak doktorovi případně popíše jeho problém. Ruce se mu třásly.

Vstoupil do nemocnice. Kolem procházely sestřičky v modrobílých úborech. Vypadaly svěže. Na první pohled z nich sálala laskavost a porozumění. Viktorovi přišlo uklidňující, jak se usmívaly, když jedna druhé něco špitala do ucha. Kromě nich a pár důchodců čekajících ve frontě u recepce tu však nikdo nebyl. Velká aula čpěla jakýmsi nádechem smrti, na který Viktor nebyl zvyklý. Znal jen závan moči v tramvaji, starý zatuchlý papír a vůni aviváže, kterou si už po mnoho let dokola kupoval. Postavil se do fronty za dvě stařeny a nervózně překračoval. Snažil se uklidnit četbou plakátů visících na stěně. Každý z nich pojednával o jiné nemoci. Byly to reklamy na léčivé procedury. Jeden jej však uchvátil nejvíce. Visel nad dveřmi, které vedly do jedné z ordinací. Byla na něm žena, která se usmívala od ucha k uchu. Neměla vlasy. Plakát pojednával o příznivém vlivu chemoterapie. O obsah se moc nezajímal, ale přišlo mu zvláštní, že ta nemocná nemá vlasy. Bylo to snad poprvé, co uviděl ženu takhle holohlavou. Lehce se zašklebil, protože mu přišlo dost puritánské vyfotit a zvěčnit takového člověka na plakát.

Obě stařeny našly svůj smysl návštěvy a každá se rozešla do jiných dveří obrovské auly. Viktor byl na řadě. Recepční měla něco kolem šedesáti let. Na rtech světle červenou rtěnku. Otiskla se jí i na jeden z předních zubů. Toho si Viktor všiml téměř okamžitě, protože se na něj usmála naučeným širokým úsměvem. Její zrzavé, lakem tvarované, vlasy, a silně namalované oči, dodávaly jejímu úsměvu paradoxně až ďábelský vzhled.

„Račte si přát?“

„Do-dobrý den,“ řekl Viktor.

„Račte si přát?“ zopakovala. Už se tolik neusmívala. Pod rty si jazykem přejela přes zuby.

„Mám za uchem bouli.“

„Já bohužel nejsem lékař, pane.“

„Ta boule mě moc bolí, podívejte se,“ ukázal Viktor na recepční tu pulzující věc.

„Já bohužel nejsem lékař. Zajděte si na chirurgii,“ opřela se v židli, aby se od boule dostala co možná nejdále.

„Kde je chirurgie?“ soukal ze sebe víc a víc nervózní Viktor.

„Běžte po oranžové značce támhle do těch dveří,“ ukázala recepční na dveře za ním.

„Děkuji,“ pronesl honosně, jako by mu snad jeho bolest tímto gestem nadobro vyléčila.

Na chirurgii bylo plno. Jedno dítě si drželo zlomenou ruku a potichu plakalo. Byl to sotva dvanáctiletý kluk. Seděl vedle něj jeho otec a četl si časopis. Pak několik důchodců. Každý se držel za jinou část svého těla. Mladá holka, která se kroutila na židli. Zjevně měla velké bolesti břicha. Pár případů různorodých bolestí. Zbylo tam zkrátka pro Viktora jen jedno jediné místo, a to bylo mezi plačícím dítětem a svíjející se holkou.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Ondřej Bezstarosti

Autor píšící prózu, ve které se zaobírá mnohdy existenčními tématy. Své postavy staví do dilemat, či hran jejich životů.
Psaní se autor věnuje od chvíle, kdy napsal první milostnou báseň holce v osmé třídě.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

4 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Jaroslava
Host
Jaroslava
3 měsíců před

Krásné

Starostný
Host
Starostný
3 měsíců před

Jak to dopadlo?

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

empty building hallway
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
V temném hradě v Temnovišti, kde každý kout skrýval nějaké tajemství a stíny tančily po stěn...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Něco se změnilo... Další příběhy z Temnoviště: Zdálo se, že u obra v temném hradě se s...
Obří přivítání... Když jsem vcházela do Temnoviště,přišel mě přivítat sám obr Ínemak!Ob...
  Jak vytouženým klidem se nám může stát zvuk smějících se dětí. Jeden z kluků se ujal...
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Zvonek nad dveřmi Prodávám zrcadla. Ani si už nepamatuju, jak jsem k téhle práci přišel. Děl...
I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
předchozí část zde   III. Hostimil Čajovna Hostimil ležela v zapadlé zatuchlé křivolak...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Three heart-shaped candles with textured designs basking in soft sunlight on a minimalist surface.
Kapitola 1: Přátelé z domu prokletých duší Po té,co mě obr Ínemak s Temnoviště hodil do čern...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
...Obr Ínemak mě i Ohyna vážně vzal s sebou na oslavu k mořskému králi Moranovi! Bylo to tam mo...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Flowers Roses Leaves Petals Buds  - svetlanabar / Pixabay
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Útěk do neznáma a co tomu předcházelo Sny který se mi zdály od té doby, co v nich byl Bojka byl...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
0