Při pohledu na tolik utrpení, už nezvládl bojovat se svým strachem. Otočil se a odešel. Při svém odchodu se studem na recepční ani nepodíval. Ta si mezitím v malém zrcátku upravovala rtěnku. Ani si ho nevšimla. Domů skoro běžel. Styděl se sám za sebe. Sešlapaná bota mu klouzala na sněhu, takže mu dalo dost zabrat, aby sebou nepraštil o zem.
Doma se snažil na nic z toho nemyslet. Měl špatné svědomí, že vynechal pracovní den. Myšlenky mu předkládaly samé černé scénáře o tom, jak bude pan Schiller naštvaný. Jak moc práce ho bude tentokrát čekat. Že se na něj budou ostatní dívat skrze prsty. Tu noc nemohl ani usnout. Navíc mu bolest vycházející zpoza ucha neustále připomínala, jak velké chyby se tentokrát dopustil, když to v nemocnici prostě vzdal.
Následující den se v práci nic nezměnilo. Pan Schiller měl dobrou náladu, soudě dle toho, že si pobroukával melodii Brahmsových jednadvaceti tanců. Ani okem nenarazil o pracujícího Viktora, když hledal nějaký dokument v kartotéce.
Bolest byla nesnesitelná. Soudě dle toho, že mu přiváděla mžitky před očima, když seděl v tramvaji a snažil se ji ignorovat. Když to tedy nešlo u doktora, rozhodl se, že tomu přijde na kloub sám. Po cestě domů si v papírnictví koupil malý skalpel.
Doma stál před zrcadlem. Za sebe si položil židli pro případ, že by jej snad bolest poslala do bezvědomí. Zapalovačem skalpel ještě patřičně ožehnul jak to kdysi dávno viděl ve filmu. Pravou rukou se chytil za ucho, levým okem pozoroval odraz velké červené věci a pravou rukou bez přemýšlení do ní zabořil čepel skalpelu. Okamžitě z boule vytryskla krev, kterou doprovázel bílý hnis. Viktor zaječel bolestí. Zmáčknul místo ještě víc, takže z ní vytekl potok krve. Měl před očima mžitky. Rozhodl se do rány zajet skalpelem znova a hlouběji. Zařval bolestí. Krev mu dál tekla čůrkem po krku. Cítil, jak je horká. Koupelnu zachvátil její železitý závan.
Nahmatal ručník a na ránu jej přitiskl. Z očí mu tekly slzy. Lapal po dechu. Posadil se na židli. Rychle oddechoval. Hlava se mu točila. Udělalo se mu z toho zákroku tak zle, že se otočil k vaně a vyzvracel se.
V lékárničce našel obvaz. Když to z rány nakonec přestalo téct, obvázal si ji jednou kolem hlavy a dvakrát kolem krku a zauzloval na temeni. Tu noc spal už o něco lépe, i když cítil, jak má místo neustálou tendenci pulzovat.
Probudil se těsně před budíkem. Vstal a šel ránu zkontrolovat do zrcadla. Pomalu rozvázal obvaz, aby si tu věc prohlédl. Ještě předtím zavřel oči. Když je po chvíli otevřel, nestačil se divit. Po ráně nezbyla ani stopa. Ani po řezu skalpelu. Pokožka byla hladká tak jako vždy. Pro jistotu přes místo ještě nejistě přejel prsty, ale bolest se nedostavila. Zaradoval se. Dal si ranní sprchu a vesele odešel do práce.
Bylo však krátce po obědě, kdy ho cosi škrábalo pod kolenem. Odešel na záchod, sundal si kalhoty, a to místo si prohlédl. Byla tam zase. Stejná pulzující boule. Nebyla tak velká, jako ta za uchem. Vypadalo to, že se na tom místě sotva objevila. Přejel přes ní prstem a zaúpěl. Známá bolest projela od kolena, přes stehno, jeho penis, břicho, hruď, krk, až do jeho hlavy.
Hlasité předčítání
Krásné